Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
20. listopadu 2011

Pizza Mediterrane

Nikdy nevím, jak se ten podnik vlastně píše. Takže — je to Pizzerie Mediterane. Je to u bývalého Village Cinema na Andělu.

Pipadám si tam vždycky jako na dovolené — tedy v létě. Na zahrádce. Vevnitř jsem vždycky trochu ztracená.

Mají nejlepší obědová menu na Andělu a mají výborné těstoviny. Neotřelé kombinace. Výdycky tam najdu přesně to, na co mám chuť :D.

Naposledy to byly Ravioli PANCETTA E MASCARPONE — špenátové ravioli s pancettou, sušenými rajčaty a mascarpone. Luxus!

”

Kocourek si dal boloňské lasagne, ale překvapení se nekonalo. Neumějí je moc dobře ani tady. Ono když člověk jednou ochutná ty, co dělám já, nechutnají mu už žádné :D

”
1. listopadu 2011

Starbucks a Amandine

Včera po obědě si moje tělo vyžádalo kafe. A z práce se pro kafe chodí jedině do Starbucksu. To už jsme si vysvětlili.
Včera se šlo o to lehčeji, že jsem celou věrnostní kartičku zaplnila razítky a tudíž měla nárok na kafe zdarma.

Dala jsem si obvyklé Latté Grande.

”

Ne, že by nebylo dobré. Bylo jako vždycky. Ale nějak mi nesedlo. Po celý zbytek dne jsem ho cítila a byla jsem lehce mimo sebe, asi vysoký tlak nebo nevim co.

Večer jsme šli s kocourkem do Amandine a ani jsem si nezvládla spravit chuť.
Na kafe prostě nebyla síla. Dala jsem si čaj. Mají Harneys and Sons, takže Granátové jablko byla jasná volba.

Ani nevím, jestli je ten čaj nějaký super dobrý, ale je velmi pitelný a má velmi hezký sáček :D.
V Amandine je navíc i ve velmi pěkné konvičce.

”

A abych nepřišla zkrátka, dala jsem si i dortík. Ale teda... bylo to příliš intenzivní. Asi mě mělo varovat, že se jmenuj Čokoládová bomba. Ale nevarovalo :D. A je to opravdu bomba. Megačokoládová. Pro milovníky čokolády vřele doporučuju. Já to zmohla jen tak tak.
Byla k němu výborná švestková povidla!

”

Pastacaffé

Kamarádka tomu řiká Lambo. Furt chodí do Lamba. Lambo je její oblíbený podnik.

Že je ve Vodičkovce Pastacaffé, to jsem věděla. Že se tomu houfně řiká Lambo, to opravdu ne.
Navíc jsem tam i nerada chodila. Vypadá to tam moc rychlovkově, nebo jak to říct. Prostě není to podnik na dlouhé příjemné posezení.
Nicméně začala jsem tam chodit opravdu ráda, protože vaří výborně. Důkazem budiž i těstoviny s kozím sýrem, španátem a sušenými rajčaty. Dobrota!!!

”
30. října 2011

Starbucks a Pianoman

V pátek jsme s kocourkem objížděli obchody a sháněli dárky na rodinnou oslavu. Dostali jsme se i do Ikey na kuličky (ty jsem tedy nevyfotila) a do tamního Starbucks na kafe.

”

Malý je kocourkovo a velký moje. Dřív mi v Sbux kafe moc nechutnalo. Ale od tý doby, co pracuju v bance, je to jediný použitelný kafe v okolí a už jsem si nějak zvykla.

A co by t obylo za kafe bez dortíku. Kocour si dal borůvkový cheesecake a já mrkváč. A teda... uměj ho i líp. Zřejmě byl chvíli po rozmrznutí nebo nevim. Byl hodně studenej a trochu rozmáčenej. Ale dobrý prase všechno spase :D

”

Btw Starbucks na Zličíně mám tak nějak ráda. Zdá se mi, že má fajn atmosféru. Sice je to uprostřed parkoviště, ale vevnitř je to volaké milé.

Dneska jsme jeli do Kralup předat auto na předzimní prohlídku a přezutí gum. Dezert jsme si dali v nejlepším místním podniku — u maminky :). A jelikož nám ujel vlak domů, stavili jsme se ještě na kafe v podniku mého mládí — v pianu.

Na kafe nedošlo. Dala jsem si čaj, kocour pivo a vyzkoušeli jsme místní specialitky — zapečený hermelín s brusinkovou omáčkou a grilovanou mozzarelu v parmské šunce. Na focení jsem si vzpomněla s křížkem po funuse. Tak aspoň trpchu toho čaje a jako bonus fotku z interiéru ;)


”

”
26. října 2011

Bresto a TGI Friday

dneska dáme hned dva zářezy najednou, jelikož jsem včera dorazila domů až po půlnoci. Takže:

1) Bresto — osvěžující podnik nedaleko práce. Není z nejlevnějších, ale miluju to tam. Je to tam říjemné, obsluha je sice trochu líná, ale jídlo je vynikajcí.

Včera jsem si objednala Tagliata z hovězí vepové s grilovanou zeleninonu a bernskou omáčkou. Nehodlám sem sdílet všechny svje obědy, ale tenhle si to rozhodně zaslouží. Bylo to luxusní a se skleničkou Rosé d'Anjou mi to vylepšilo den.

Jen teda musim pominout, že ta 1,25 dl tam stojí 80 Kč, zatímco v Albertu je celá láhev za 119,- Kč. Ajaj...

Omluvte nekvalitní foto, ale bylo tam ponkěud intimní šero.

”

2) TGI Friday
TGI Wednesday's evening...
Nemám ten podnik na Andělu ráda. Vaří dobře. Ale je to tam hnusný. Když není volný stůl v okně, ani nemá smysl tam chodit.

No... dneska sice volnej nebyl, ale měla jsm chuť na Chicken Fingers.

Nakonec jsem si je nedala a zlákala mě quesadilla. Na můj vkus trochu moc červený cibule, ale dobrá byla.

”

A spláchla jsem to jasmínovým čajem.
NE, že bych na něj byla nějk vysazená. Ale v TGI nemaj ovocný čaj. Chápete to?? Nabízela mi něco citronovýho a pak bílý čaj s ibiškem, melounem a ještě tolika věcma, že jsem to ani slyšet nemohla. Natož pít.

Takže jasmín. S vtipným názvem — Mighty leaf :)

”
24. října 2011

Planet Sushi a Symbiosa

Milá moje čtenářská obci, jelikož je mi líto, že mi můj bloček odumírá, rozhodla jsem se psát o svém koníčku. Přetransformuju tedy janedoe na žrádelní blog :).
Nečekejte recenze, tipy na posh podniky, ani nic podobného. Budu sem (tedy snad) zapisovat návštěvy různých kavárenských a restauračních zařízení, pokusím se je doplnit fotografiemi a uvidíme, co z toho vzejde.

Dneska, jako ostatně po většinu mých pracovních dní, jsem měla intenzivní pocit, že potřebuju na kafe. A tak jsme šly s kamarádkou na sushi. Docela jsem chtěla zkusit něco buď nového, nebo levnějšího, ale nakonec jsme vyrazily do Planet Sushi.

Mají nové menu a je docela divoké. Už při dřívějších návštěvách jsem měla pocit, že sushi kombinacím, které tu nabízejí, by se Japonec asi podivil, nicméně mně to tam prostě chutná, takže co jako! A navíc maj teď u každého jídla kalorickou hodnotu!!

Rovnou jsem si dala jasmínový čaj.

”

A protože jsme šly na kafe a na sushi, objednaly jsme si polívku Tom kha (doufám, že Tom znamená polívka :D, ale whatever).
Tuhle polívku btw miluju a dávám si jí kde všude. A jestli chcete tip, jděte na ní do Ultramarinu. Maj jí tam kotel cca za stovku. V Planet Sushi je jí miska za 120,-. Ale dobrá! A dneska obzvlášť výborně ochucená.

Polívku jsme snědla dřív, než jsem jí zvládla vyfotit. Takže nabízím foto z jejich webu.

”

A pak jsem si asi půl dne vybírala, co za sushi si dám, a nakonec jsem si dala California Chic a ještě jedno. A bylo to super!!!
Div jsem nevylízala prkýnko.

”

A abych nepřišla o to kafe, zašli jsme si pak s kocourkem do Škobrtlíku.

”

A protože si nutně potřeboval dočíst Respekt, dala jsem si ještě portský.

”

A to je konec dnešních hodů.
11. října 2011

Okamih

nervózní ›››


Situace — Kocour má být za půl hodiny na opačném konci Prahy. Sedí, kouká do PC a jí.

 — Ty nejdeš? Jste se dohodli, že to přehodíte? On tě vyzvedne?
— Jdu porád!
 — Ale to už nemáš moc času!
— Já vim!
 — Já se ti divim, že nejsi vůbec nervózní! Vždyť už to nestíháš!

Kocour se na mě otočí od rozepsaného komentáře ke zcela zásadní diskuzi, vezme do ruky kelímek od jogurtu a prstem stírá zbytky jogurtu ze stěn kelímku. Za hlasitého mlaskání odpovídá

— Ale Madlenko, já jsem nervózní! Nervozitou se úplně chvěju a vůbec netušim, jak to mám stihnout!

Nedělal si legraci...
12. dubna 2011

Pokousáno

Ve čtv jsem přišla do slovenský práce v černejch silonkách, tmavý džínový sukni a černý košili a kolega zděšen povídá:
"čo sa stalo Peti?" nebo tak nějak.

Nestalo. Ale mělo stát!

Byly cca dvě odpoledne, když volal =M=, jestli prej už jsem po obědě. No jasně, že jo! Tak prej dobrý a pak spustil:
1) umřela nám myš (už je v popelnici)
2) byl nám pokousán čakín (krev omyta)

A rázem byl můj outfit tematický.

Ještě ve čtv jsem v šoku vyplnila psí dotazníček. Seděla jsem u toho do čtyř do noci. Odpovídala jsem i na takové otázky jako:
Které povely spolehlivě plní ("přines pískáčka", případně "kde máš klacík")
Jaké sociální aktivity se psem provozujete? (co to je??), případně Životopis psa od štěněte do současnosti (schválně si to zkuste u svýho psa!!).

Nakonec jsem to neposlala a stále váhám.

Ale asi do toho půjdu. Čakín je jako vyměněnej. Furt posranej. Učůrává, kudy chodí, nechce chodit na nábřeží, čim víc se blížíme k TOMU místu, tím pomalejš jde, až nejde.
V noci nehce spát sám, tiskne se knám v posteli, furt se klepe. Je celej posranej.
"Taky bych byl, kdyby mi dal někdo do držky," řek =M=ovi veterinář.
Ale dostane se z toho?

Zatím stála léčba 3000 Kč. Ve Stodůlkách zmiňovali homeopatika. Sezení u odborníka na psí chování je za 600 Kč/h.
Zahradní rýč stojí litr.

Rýč nebo pes?
Myslim, že jahody letos nezasadíme.
21. března 2011

Tak nám zabili Sportku, paní Millerová...

Jestli mě něco v poslední době silně rozrušilo, tak to byla zpráva o konci Sportky. Řikaly to pani z psího gangu na nábřeží, tak to musí bejt pravda, přestože jsem to teď rychle letem googlem uplně nenašla.

Ale musim ti říct, milá moje skromná čtenářská obci, že mě to teda dost ranilo. Už pár let mám totiž plán co dělat, až už nebudu chtít pracovat (a to mělo přijít brzo! Teď to budu muset nějak přehodnotit...).

Chtěla jsem si vsadit Sportku! A že bych učitě vyhrála! Mám na to totiž talent.

Zjistila jsem to kdysi na gymplu, když jsme probírali kombinatoriku a pravděpodobnost. Sázela jsem tehdy jednou týdně, když v tom pí prof Tomandlová prohlásila, že bysme se na to měli všichni vykašlat, protože jestli jsme dávali dostatečně pozor při jejích hodinách, musí nám být jasné, že je to ztráta času i peněz.

Pak se nás zeptala, kdo už někdy vsadil, i zvedla jsem bázlivě ruku. Pak se zeptala, kdo vyhrál, a les rukou notně prořídil. Když se zeptala, kdo vyhrál více než jednou, zůstala moje ruka nahoře jako poslední.

"A kolikrát jsi vyhrála, Petro?"
V té době jsem měla už čtvrtý zářez v řadě. Sice jsem nikdy nevyhrála víc než poslední cenu, která byla zhruba o dvacet korun nižší než plná cena sázenky, ale stejně to ve mně utužovalo přesvědčení, že to jednou MUSÍ vyjít.

"Čtyřikrát!" odpověděla jsem tedy paní profesorce.
"Ale to bys měla sázet dál!" vykřikla ona.

Už jsem nesázela. Nikdy. Vždycky mi přišlo, že je jackpot příliš malý na to, aby mi to za tu sázku stálo. No, teď už mě to nemusí trápit. Víc než půl mega by mi stejně nedali a bůhví, jak dlouho aspoň to.

Ale jedna věc mě blaží. Že jsem nevyhrála
těch rekordních lednových 103 milionů. Protože jestli existuje něco jako z prdele klika, tak tohle byla teda z prdele smůla.

Upřímnou soustrast výherče...
20. března 2011

Na Radčin popud :D

Po sto letech se zase vracím k blogu. Díky Radce za pošťouchnutí. Furt si řikám, že to tu nenechám usnout, ale špatně hledám čas a ještě hůř témata. Ale teď jsem se soustředila a událo se :D.


V týdnu Kocoureček zajuchal, že mu dorazila pozvánka na hanbatou výstavu. A že hurá na vernisáž.

Zatímco on se těšil na umění, já už počítala, jak dlouho se jede do Kutný Hory a jak dlouho si teda zařídim!!!

Nechci být zlá, ale stálo to zaprd. Nechápu moc výstavy, kde je na zdi jedna fotka, tzn. čtyři fotky v místnosti. A to ani moc nepřehánim. Nevím, co jsem čekala, ale fotky tohohle typu fakt ne ”. To mi přišlo vyloženě trapný :/.

Naštěstí ale Kutná Hora zachránila celou akci svým charizmatem. Můj neomylný instinkt nás díkybohu zavedl do fajn restaurace V Ruthardce. Web mají šílenej, ale návštěva stojí za to a klidně bych jí opakovala.
Obsluha nám nezvládla prodat kafe, ani dortík, takže jsme jště hledali kavánu a našli jí hned naproti — Na Kozím plácku. Web taky hrůza, ale kavárna zlatá, sladká. Takže nás uplně nepřekvapilo, když jsme se dozvěděli, že pán jaksi pochází z podhoubí La Boheme a je kamarádem pánů z Doubleshotu. Bylo to vidět.

Z toho všeho je, doufám, evidentní, že vřele doporučuju návštěvu Kutné Hory. Ale jako hlavní cíl si fakt neurčujte GASK.

Jo a to, že jsme zastavili u uplně jinýho kostela v domění, že jde o barboru, rozhodně nepřiznám!!!

Pár fotek na rajčeti, na závěr tři kocourkovo umělecky rozmazané :D.
6. ledna 2011

Trapně bilanční zápisek

Z bilancí už se pomalu stala řetězovka a já si to asi nemůžu odpustit. nicméně po měsících to asi fakt nebude, protože na to nemám sil.

Zima 2010
Do nového roku jsem vstoupila s odhodláním rozjet vlastní business. Měla jsem hned několik nápadů — školení a projekty, který bych rozpracované kamsi prodala.
Jak už víme, nedopadlo to, ale odhodlání opravdu bylo.

V únoru mě Martin zcela neromanticky požádal o ruku. Resp. samoný akt a den hezký byly. Ale upozornil mě na to před tim a tim veškerou romantiku samozřejmě zazdil. Nicméně prstýnek je nádhernej.
(už měsíc čeká v krabičce, až se odhodlám odnést ho na opravu — vypadl mi jeden kamínek. ach, ty opravy...)

Jaro 2010
Celé jaro se nese ve znamení příprav na svatbu. Fotograf, místo a jaký budou prstýnky? A jakej dort?

Koupila jsem si permanentku do Contours, že jako začnu cvičit, abych byla nejkrásnější. Dva měsíce jsme to zvládla a zhubla jsem ubohá tři kila (dietu jsem držet odmítla). Třetí měsíc mi víceméně propadl a prodloužit už jsem to neměla sílu.

Odskočili jsme si na minidovolenou do Brejlova.

Konečně jsme se rozhoupali a přihlásili se do autoškoly.

Léto 2010
Podělali jsme naší svatbu. Ale to jako fakt že totálně. Souhrou totální neschopnosti nás obou jsme prostě nedomluvili přesně termín na námi vybraném úřadě. Když jsme zjistili, že vybrané datum není k dispozici, představa hledání nového místa (přičemž 100% přijatelným míst už bylo beztak obsazeno) a přeorganizovávání všeho mě tak zničila, že jsme to radši odpískali.

Bylo mi 27!

Už na jaře jsem se nadchla pro myšlenku jet na velkou rodinnou dovolenou. A jelikož Martin nebyl proti, v létě už všechno nabývalo reálných kontur.
Měli jsme jet s našima, mýma bratrama a jejich slečnama. A s čakínkem! Strašně jsem se těšila a pořád jsem si řikala, že dokud nesedim v autě směr Jugoška, nevěřim, že se to fakt povede.

Byl to pátek tak někdy v půlce července, když jsem zjistila že čůrám krev. Ani mě to nevyděsilo. Řekla jsem si, že v pondělí zajdu na gyndu a nazdar.
V neděli mě chytly takový kurevský bolesti, že jsme vyrazili na pohotovost a pak už to jelo.
Cosi na ledvině a operace nejlíp včera. Tejden před odjezdem na dovolenou jsme tu radostnou novinu jeli oznámit našim.

A pak operace a rekonvalescence.

Podzim 2010
Z "něčeho" se vyklubal zhoubný nádor. Naštěstí jde o velmi neinvazivní typ. Uvidíme.

Znova jsem nastoupila do nemocnice kvůli problémům s dýcháním. Rakovina ledvin nejčastějc metastazuje do plic, takže kolem toho bylo haló, ale nakonec vlastně o nic nešlo. Jen voda na plicích, nicméně tim, že se o to nikdo měsíc nestaral mám dosud svraštělou plícičku. Ale jsem kráva. Málo rehabilituju.

V řijnu začínám mít pocit, že už by to mohlo bejt okej a jelikož nemám žádný freelance zakázky, napadá mě, že je možná fajn doba najít si zase opravdovou práci.
Netrvá to ani dva měsíce a voila.

Obcházim furt doktory a lítám sem tam se zprávama. Ozařujou mě horem spodem, píchaj mi radioaktivní srajdy, kdybych se trochu snažila, myslim, že bych zvládla rozsvítit světla v půlce Prahy :D.

Kocourek udělal řidičák!

Kamarádce se narodila holčička. A že je to moje moc moc moc dobrá kamarádka, jsem pasovná na tetu :).

Zima 2010
V prosinci nastupuju do banky. Kdo by to byl řekl :). Práce se mi líbí. Fajn kolegové, fajn náplň, fajn místo, fajn peníze, co chtít víc.
Vánoce proběhnou báječně a já si do novýho roku přeju jedinou ale neskromnou věc — ať mám zase zpátky to svoje štěstíčko :)



18. prosince 2010

Nebaví mě nadpisy!

Ani vám nevim, jestli jsem se svěřila, že jesm nastoupila do práce. Ale tak plurk máte hned vedle, takže jste to dost možná zachytili.

Dělám něco, co je asi zase tajný. Aspoň nějakou dobu. Nevim. Radši nebudu moc naznačovat :D. Ale mám na starosti sociální sítě a myslim, že mě to fakt bude bavit.

Vzpomněla jsem si při tý příležitosti, jak jsem před šesti lety začala blogovat a strašně mě to bavilo. Chtěla jsem blogovat na full time, nebo se aspoň blogama zabývat. Skoro jsem tehdy začala pracovat pro blog.cz, který tehdy ještě patřil Michalu Illichovi.

Nu a vida. DOba se posunula, takže kromě fulltime blogování do toho vtlačim ještě facebookování a twitterování a ještě něco, co právě teď spřádám a vymejšlim a nebudu to tu samozřejmě prozrazovat :). Cesty páně... a tak dál.

Práce obnáší i častý ježdění na Slovensko a můžu vám říct, že jsem ráda, že jsem nastoupila v době, kdy už se to začíná omezovat, protože je to docela vyčerpávající. Nevim, jestli je to tim, že jsem taková lemra, nebo tim, že to tělo prostě ještě neni ok. Ale je fakt, že tahání kufru mi moc nepřidává a po celým dni stráveným ve vlaku a pak lítáním s kufrem mzi dvěma bratislavskejma kanclama mě můj milý bok bolí jak ďas.

Ale couž. To zvládnu. A pevně doufám, že můj život se zase začíná dávat do kupy. A že se zase dočkám toho pocitu, co jsem ztratila někdy před dvěma lety: že mám všechno pod kontrlou, že se to ubírá tam, kam chci, a že jsem spokojená, že se mám dobře a uvědomuju si to a jsem za to ráda.


PS: úplně náhodou jsem objevila Cher LLoyds, myslim stříbrnou účastnici posledního britskýho X.Factoru a jsem z ní naprosto unešená. Takový charisma, nasazení... Každým pórem z ní vyzařuje nadšení pro muziku a že jí dělá sakra dobře!
Takže si koukejte poslechnout její songy na youtube.com a jako ochutnávku vám sem dávám tenhle mix jejího vystoupení a originálu:
Coldplay feat. Cher Lloyds — Viva la Vida

9. prosince 2010

Návrat do matičky

Přestože kolegové nad Bratislavou reptali, mně se tam moc líbilo. Jim se ani nedivim. Pendlujou mezi B. A Prahou už čtyři měsíce. Ale sobě se teda divim! Mess v officu (jo, vládne tady tenhle pekelnej newspeak, i když neni divu – Češi, Slováci, Holanďan Maďaři, Rakušani, Indové, Poláci... Každou chívli se mluví jinak, ale hlavně anglicky), padající hovna hned druhý den, zmatek nad zmatek a nuda, jelikož jsem ještě neměla na čem pracovat. Město jsem si prakticky neužila. První večer mě pánská část kolektivu zatáhla do Irish Pubu, jedný z nejdražších restaurací v centru, jak mi bylo posléze vysvětleno, pak ubytování v Ibisu, kde jsem byla z celý party jediná, a pak ty hovna.
V jednom kuse jsem za sebou tahala kufr, se kterým jsem se nikam nevešla – do výtahu, do turniketů v administrativních budovách, do autobusu, no to mention že byl docela těžkej.
Stejně ale, a i pro mě dost nepochopitelně, odjíždím trochu se smutkem z toho, že příští týden častější ježdění na Slovensko končí. Rozloučíme se celofiremním vánočním večírkem a pápá. Pak zas až v lednu.
Pořád přemýšlím, co mě tak uhranulo a nechápu. Ale tak snad mi to vydrží. Drž mi palce, obci!

PS: „Však áno, všetko som si zoberal, čos mi pripravila. Jistě, že to všetko zpapkám. Muck, muck, miláčik.“
I tohle (kromě jiného) jsm si vyslechla ve vlaku a muck muck mě fakt dostalo...
5. prosince 2010

Víkend

Moje zatím-ještě-ne nová práce začíná mít trochu mystery nádech. Pořád po ní lapám a pořád mi uniká. Smlouva měla být podepsaná nejdřív v úterý, pak v pátek, pak dneska a nakonec snad zejtra. Vždycky už jsem odpočítávala hodiny (na minuty nestihlo nikdy dojít), jak jsem se těšila. Teď už se radši netěšim. Uvidíme, jestli se to zejtra fakt povede :D.

Ovšem jedno pozitivum to má! Outfit, co jsem si ve čtvrtek zdlouhavě vybírala na páteční podpis smlouvy, nakonec užiju zejtra. Jo!
A ještě ho vyvenčim i v autoškole.

A to jsem vám vlastně ještě, obci moje, ani neřikala, jak se mnou vyjebává majitel autoškoly, což?

Inu... on je svůj. A to tak, že velmi. Neni mi sympatickej. Mám pocit, že trpí takovim tim podpantofláckým komplexem. Jako, že si to podpantofláctví vylejvá v autoškole. Tam choděj v 99% ještě děti a podle toho on se všema jedná.
To bylo tak — v pátek jsem měla mít závěrečný jízdy. Ale kvůli kalamitě se to zrušilo. Večer pípla smska, že náhradní budou v pondělí ve 12:30 a "potvrďte obratem". Jenže já měla bejt zejtra na Slovensku.

Věděla jsem, že další jízdy jiný skupiny se jedou ve čtvrtek, a tak jsem ho po telefonu mile poprosila, aby mě omluvil z pondělí a přihlásil na čtvrtek. No to jste nezažili, jak na mě řval a jak se mnou jednal... Neuvěřitelný.

A když mi včera budoucí šéf psal, že se služebka odsouvá, napsala jsem panu autoškolovi, že pokud je to ještě možné, potvrzuji účast na pondělních jízdách. Neodpověděl, takže nevim, co si mám myslet. Nicméně tam zejtra hodlám přijít a běda mu, jestli bude dělat nějaký haryky...
Jsem naštvaná už dopředu :D.

Tim nečekaným volnem se mi naskytla možnost vyvalovat se bez výčitek až do dvanácti. A pak jsem pekla! Jen tři druhy, za to milion plechů. Bolí už mě celej člověk. Ozkoušela jsem i nový kočičkový a kravičkový vykrajovátka!

A taky jsem si zabalila. Generál sice řikal, že na Slovensko se pojede v úterý, jenže co když zejtra řekne, že už v pondělí večer... Mám totiž pekelně rozjuchanej den!

Ráno podepsat smlouvu, pak autoškola a ještě se musim podívat na svojí čerstvou skoroneteř do Podolí! Bože, jak já se na ní těšim! Že se narodila je nejlepší zpráva víkendu. Co víkendu... Měsíce! Co měsíce... Roku!!!

Tak čau. Ještě si musim nalakovat nehty, abych se jí líbila!
2. prosince 2010

Ladovská zima za okny je

Modří vědí, že jsem šla dneska dělat jízdy do autoškoly. To vám byla ale story...
Byla jsem si ještě včera zajezdit v tý hrůze. Zvládla jsem to parádně, to musim říct! I do kopečka v těch srajdách jsem se nádherně rozjížděla. Ale co mě deptalo, že stěrač na mý straně blbě stíral a že mi instruktor furt chmatal na ovládání stěračů. Podle mě sněžilo docela dost a nechala bych si to stírat tim častějšim stíráním, ale on to furt dával na pomalý, pak zas vypínal a stíral mi to, když myslel, že už je to potřeba, když jsem si chtěla stírat sama, tak mi to stejně furt přehazoval, že jsem nikdy nevěděla, jak je to vlastně aktuálně nastavený... no peklo.

A ještě mě málem naboural do felicie! Jeli jsme po hlavní a ona najížděla z leva a nechtěla nám dávat přednost. Tak jsem přibržďovala, on na mě řval, ať jedu, já mu řikala, že je tam ta felicie, on řval, že to nevadí, dupal na plyn a řval, ať pustim tu brzdu, tak jsme se chvíli přetahovali... no na palici. nechápu. Pak řikal, že by prostě jel, ať se prej ten blbeček diví. Já mu zase řekla, že svý auto bych si teda nabourat ani odřít nechtěla a že když mi holt přednost nedá, tak co můžu dělat. Nevim, kdo měl pravdu. Ale kdybych nedržela tu brzdu, tak jsme fakt nabourali...

Nicméně... těžce na cvičišti, lehce na bojišti.
Jízdy jsou od sedmi ráno a to nedám, i kdybych se přetrhla. Naštěstí první dvě hodiny probíhaj nějaký administrativní blbiny, takže jsem instruktorovi dala občanku s tim, že dorazim na devátou.
JA KRAVA! Kdybych to jen byla tušila...

Ráno vyhlídnu z okna a vidim, že narozdíl od situace v jedenáct v noci už je aspoň silnice rozeznatelná od chodníku a kupodivu neni ani ucpáno.
Vyrazila jsem a trochu mě teda překvapilo, že jsem za celou cestu ve Vltavský a Svornosti potkala jen DVĚ (!!!) auta. Ale tak co... asi jsou řidiči soudný, myslela jsem si.

Jo, soudný...
Situaci jsem pochopila záhy, když jsem na Palačáku ve směru do Podolí viděla hrozen lidi a v dálce stojící prázdnou tramvaj.
Nic nejelo!

Volám kocourkovi, jestli se tam dá dojet jinou cestou (dá, ale pěšky je to furt rychlejš) a pak volám do autoškoly, že je malér na silnici a že nevim, jak tam zvládnu dorazit.
"Vono se to dneska stejně jezdit nebude... Komisaři dorazili, řekli, že je kalamita a že se jezdit nebude..."

No potěš koště. Kalamita? Holt napad sníh, no... Jenže to jsem ještě nevěděla, že šňůra stojících tramvají se táhne od Výtoně až za Kublov a za nima stojí šňůra aut a bůhvíco dalšího.
V první chvíli jsem to chtěla otočit a jít domů. Jenže pak jsem si vzpomněla na tu OBČANKU! Nikdy jí nepoužívám, většinou jí ani nenosim s sebou. Jenže zrovna zejtra v deset budu podepisovat smlouvu a hádám, že je k tomu OP docela potřebuju.

Takže jsem nakopla vrtuli a šlapala chodník směr Dvorce. Proti mě masy lidí, co chvíli jsem zapadla, nebo smekla a za chvíli byla zpocená až hádejte kde. Když jsem míjela Podolskou vodárnu, profrčela kolem mě slečna na běžkách.

Když jsem dorazila do autoškoly, komisaři se akorát rozhodli, že by tam možná nemuseli jen tak sedět a mohli by aspoň vyzkoušet lidi z konstrukce. Hurá... Do příště bych to určitě zase zapomněla.

Nicméně jsem přišla poslední a tak jsem tam prodřepěla skoro dvě hodiny.
Když jsem šla konečně na řadu, ten hovádek se mě ptal na ABS a na měření tlaku v pneumatikách.
NA-FAC-KO-VA-LA bych mu idiotovi... Jak se samolibě tvářil, jak se olizoval a jak se v tom vyžíval!
Oslovoval mě princezno a sluníčko, hovad jeden... Prsty jsem zarejvala do polstrování židle, ale držela jsem ústa. To je na tom nejhorší! Jak se člověk ozve, vymáchaj ho v tom a vyrazej!
Když jsem odcházela, ještě jsem nakoukla do kanclu, že mu ještě řeknu, že by si měl uvědomit, s kým mluví, že nejsem osmnáctiletý ucho, ale táhne mi na třicet (hoho :D), tak ať se umírní.

On tam seděl a usmíval se jak měsíček na hnoji a já zase držela pusu. Co když ho vyfásnu u jízd?

DOma mi kocourek řek, že jsem měla zjistit jeho jméno a stěžovat si na inspektorátu nebo kam to patří. Jo. Měla. Škoda :/.


9. října 2010

Na Petřín

Odpoledne jsme vyrazili na procházku. Vlastně nevim, jestli to bylo na Petřín, nebo jen toulačka po Kinského zahradách... ale asi i ten Petřín. I když mám za to, že začíná až za zdí, a za tou jsme teda nebyli :D

Stejně jako Mrázovka i Kinského zahrady se mi moc líbí a z velké části za to můžou zdejší zábradlí ze dřeva a lavičky.

”

Celý je to moc hezky udělaný! Jezírka a tak. Chodím tam moc ráda. A kdyby to šlo, tak bych se i moc ráda vdala v Musaionu. Je to tam fakt krásný!!!

”

Ale nenašla jsem, že by se tam svatby běžně dělaly. Patří to snad muzeu a pronajímaj to na konference apod. Takže to by byly peníze za pronájem, catering... Spousta organizace a práce a zřejmě i peněz.

A pak jsme se procházeli, čakín furt tahal klacky, my mu je házeli z kopce, do kopce, takže se divim, že vůbec došel domů. A Merlin jak statečně skákal!

”

Já jsem toho teda měla až až. Ještě jsme byli nahoře na Strahově, když jsem cítila, že už toho začínám mít plný kecky. Než jsme sešli dolů, pomalu mě přecházel humor, ale cesta po rovině se dala. To doma do schodů jsem se tak tak vyploužila. Doufám, že jsem si něco nepoštroudlala. Že se vyspim a bude to zase v okeji.

Mno... Po dlouhý době jsem tam viděla zase týct vodu. Ale to je možná tim, že jsem tam pěkně dlouho nebyla, naposled v zimě :D

”

A musela jsem si vyfotit tuhlenctu zeď u kostelíka. Ty listy byly tak nádherně červený! ALe stejně nejsem s fotkama spokojená. Nevim, jestli neumim fotit, ale spíš bych řekla, že tenhle foťák už to líp prostě nezvládne. Nutně bych potřebovala zrcadlovku! Jestli dostanu TU práci, tak si jí dost možná koupim za odměnu z první vejplaty. Pod strom!

”

Sobotní flákačka

=M= šel cvičit a já se odhodlávám k pečení bábovky. No... asi až večer nebo nevim co.
A tak se v mezičase flákám. Hraju si se psama, projíždim různý blogy a stránky zabývající se designem všeho druhu. Nejvíc se mi zatim při zběžným pohledu líbí haus maus, kde slečna začala psát, když si hledala s přítelem nový byt.
Píše tam o různých inspiracích a otom, jak se stěhuje a postupně zařizuje. A to dělá moc hezky. Taky se chci přestěhvoat! Notabene, ten její byt má snad 200m čtverečních! To ani nechápu, že se v tom neztrácí :D

No... pak jsem udělala Merlinovi opalovací ležení. Nejdřív na mě koukal, jakože neví, co tim myslim, ale nakonec se tam rozvalil.

”

”

A nakonec!!! Jsem začala dělat na projektu, kterej mě napad asi předevčírem. Už delší dobu jsem chtěla vytvořit něco jezevčičího. Původní plán byl udělat čakína ve stylu Andyho Warhola.

”

A asi to ještě i dotáhnu a pak to pověsim do obejváku. Ale nejdřív se pustim do něčeho decentnějšího!

”

Papír je ve skutečnosti bílej. Je to jenom náčrtek fixama, takže je to jen obyč odpadovej papír ještě z nějakýho ellemeetingu (to ta tabulka, co prosvítá).

Ve skutečnosti to bude ne kreslený, ale vystříhám ty siluety z černýho a červenýho papíru. A musim vymyslet ještě nějaký pózy, protože bych to chtěla mít aspoň 5x5 čakínů.
Tak!
:D

A ne, abyste mi psali, že je to nevkusnej hnus!
Buď mě pochvalte, nebo napšte něco jinýho!
8. října 2010

Na Mövenpick

Že je na kopci u hotelu Mövenpick hezky upravenej park, kam se dá chodit na procházky, jsem zjistila relativně nedávno. Možná tak dva roky zpátky. Jela jsem zrovna lanovkou na tiskovku do hotelové depandance a nevěřila jsem, že tak hezkej park je přístupnej normálně veřejnosti. Nicméně pani, co tlačila úklidovej vozík, mi to potvrdila (koukala se na mě při tom trochu jako na debila).

”

Pak ještě chvíli trvalo, než jsme se s Kocourem odhodlali k objevitelské výpravě a zkusili se na Mrázovku dostat. Teď patří Mövenpick, jak jsem si to pro sebe pojmenovala, k našim, teda aspoň mojim nejoblíbenějším procházkám.

Dneska bylo konečně tak krásně, že jsme zase mohli někam dál vyrazit a šli jsme zrovna tam. Vyfotili jsme asi tak stopadestátisícdvěstětři fotek, ale většina je nahovno.

Tak aspoň pár:
Naše samofoto

”

Skoro už se v tom dalo brouzdat. Ale ještě to trochu chce.

”

Psi byli nevyfotitelný. Tohle je jediná jakžtakž použitelná fotka.

”

A nakonec People Pub. Už někdy v létě a dost možná, že už loni v létě, někdo ukrad kdesi tuhle cedli a tady jí pohodil. Teda původně jí pohodil o něco vejš. Už jsem skoro měla strach, že tam neni. Ale byla!

”
7. října 2010

Marinovaná žebírka!

Hrozně nerada peču maso. Nevim, jestli to neumim, nebo jestli blbě peče trouba, ale obvykle to nedopadně úplně dobře. Kuře jsem neúspěšně zkoušela několikrát, jiný maso jsem pekla možná dvakrát, nebo třikrát za celejch těch skoro šest let, co tu jsme.

Nicméně mě teď popadla nějaká vařicí mánie a včera, když jsme šli kolem řeznictví, jsme tam prostě zapluli a koupili kilo vepřovejch žeber. Hezky masitejch!

A tak jsem je dneska ráno naložila a večer hodila do trouby jakože grilovat.

Výsledek? Mně to teda chutnalo moc!
Nabídnout vám nemůžu, ale snad vám aspoň nabudim trochu chutě fotkama. Na první jsou žebírka teprve v marinádě, na druhý už je to upečený a nandaný!

Je to focený večer při chabým kuchyňským světle, takže žádný zázraky nečekejte. Ale pro ilustraci určitě dobrý!


”

”


A recept na marinadu?
Na kilo žebírek:
1 najemno nakrájená cibule (já jsem pak k pečení přidala ještě jednu na měsíčky)
4 lžíce oleje
4 lžíce sójovky
4 lžíce worcestrovky
1 feferonka (neměla jsem, dala jsem tabasco a víc pepře)
2 lžíce medu
2 stroužky česneku rozetřené se solí
sůl, pepř

potřít ze všech stran a marinovat aspoň 2 hodiny v chladu.
píct cca 45 min min na 180 stupňů. a abych si totálně nezadělala plech, pekla jsem to na pečicím papíře.
5. října 2010

Autoškolně, smotaně a zamotaně

Když jsme šli v půlce května poprvé do autoškoly, mysleli jsme si, že do konce prázdnin budem mít papíry v kapse.
Jó, člověk míní, život mění. Teď budem rádi, když to bude do Vánoc.

Ještěže jsem takovej optimista, protože jinak si mylsim, že bych měla docela právo myslet si, že tohle léto bylo dost posraný. Kdyby bylo všechno tak, jak mělo bejt, tak bysme za sebou měli krásný dva tejdny u moře, zaděláno na malýho Jugoslávce, byli bysme vzatý, byli po svatbní cestě v number 1 wellness hotýlku a měli bysme ty řidičáky.
No, možná jsem spíš flegmatik než optimista. Ale tak nějak co můžu dělat, žejo. Ještěže jsme ještě před létem jeli na pár dní do mlejna,

”

kde mimochodem naprosto luxusně vařej.

”

No ale zpátky k tématu. Takže dnska jsem byla po dvou a půl měsících opět jezdit. Musim říct, že zatimco ještě tak měsíc po poslední jízdě jsem se cítila vcelku sebevědomě, teď už mi bylo jansý, že to až taková sláva nebude. Cestou v tramvaji jsem si ještě připomínala, kdy mám vlastně sešlapávat a pouštět spojku, jak se řadí... Ale to nakonec byl nejmenší problém. Párkrát sešlápnuto a seřazeno a jelo to automaticky.

To spíš kam se vlatně koukat, kdy už začít brzdit, kam až si najet... Jako já si myslim, že to tak hrozný nebylo. Ale instruktor každou chvíli řval, že se řítim do křižovatky, že si málo přibržďuju... tak asi tomu víc rozumí, žejo :D
Ale na konci mě pochválil. Že prej na tu dobu, co jsem neřídila, to čekal mnohem horší.
Ale když si vzpomenu, jak jsem si bezstarostně drandila osmdesátkou do zatáčky a zvládla vedle toho ještě vtipkovat s kocourem a intruktorem, tak je mi jasný, že teda mám sakra co dohánět.

A navíc dneska volal táta, že auto už máme připravený. Zdědili jsme totiž bratrův koráb silnic

”

Peugeot 309. Dva roky stál někomu na zahradě, ale patnáct kiláků do bazaru na generálku prej zvládnul báječně sám. Když jsem teda pak slyšela, co všechno mu museli vyměnit a opravit, tak se divim, že táta dojel.
Původních max. 15k se teda vyšplhalo, ale snad to auto aspoň pošlape a neposere se tam něco za první zatáčkou. Už se pekelně těšim, až někam vyrazíme.

Jenže kocoura od porvního termínu jízd vyrazili, páč se vysmrkal za jízdy a od tý doby ho už asi tři tejdny nepozvali, a já dojezdila dneska, ale ještě musim na přezkoušení z konstrukce, než mě přihlásej na zkoušky.

Takže když to půjde za 14 dní zk a pak za měsič řidičák. No neni to peklo? Tak snad aspoň na Vánoce do zatáčky už pojedem po vlastní ose a nepotáhnem se se psama vlakem...
Mimochodem náš koráb má i fungl nový zimní pneu <3

Tak autoškole, řidičákům, řidičům a peugeotům zdar!
Kluci zdravěj taky :D

”
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz