Nějak bylo, nějak bude

500 g cukety
150 g měkkého salámu
100 g tvrdého sýra
2 vejce
4 lžíce oleje
4 lžíce hladké mouky
3 naťové cibulky
3 stroužky česneku
sůl
pepř
1/2 lžičky kypřicího prášku

máslo a hr. mouka na vysypání pekáčku

cuketu omýt , nahrubo nastrouhat (neoloupanou), osolit, nechat vypotit, šťávu slít.
salám na kostičky, sýr nastrouhat, cibulky nasekat, přidat k cuketě.
česnek prolisovat, opepřit, dosolit, majoránka.
rozšlehat vejce s oloejem, po částech přidat mouku a prdopeč, vyšlehat do řidšího těstíčka a zapracovat do cuketové směsi.
Pekáček vymazat, vysypat a vylít cuketovou směs.

Péct dozlatovat — přibližně 45min na 180 stupňů.


Dala jsem všechno dohromady, nezdržovala jsem se s nějakým vyšleháváním. Nedávala jsem prdopeč, nechěla jsem to buchtovitý. Cuketu fakt neloupat, pak je to blátíčko. Z toho důvodu doporučuju i namixovat cuketu s bramborama.

včera potmě v ložnici

Já
"ježiš, co je to pod tím oknem? není to hovínko??

=M=
"neee, to je žvejkací kostička. jsem jí tam shodil z postele."

"Jsi si jistej? je to nějaký tmavý..."
"Jasně!"
"Já na to šáhnu! Ale jestli je to hovno..."

po chvíli

"JE to kostička. To máš štěstí!"
"No, to mám. Kdyby to bylo hovno, tak věřim, že bys byla schopná mi ho rozmatlat po ksichtě!"

Já záchvat smíchu.

"Hele a víš, že jsem si to přesně řikala? Že jestli to bude hovno, tak ti tim posraným prstem udělám křížek na čelo!"
"Mi to bylo jasný!"
"Ty už mě tak znáš... :)" láskyplně

Tak už máme tři kila, což je víc, než jednou tolik, co jsme měli, když jsme přišli domů. Paní doktorka nás opět moc pochválila a jsem v podezření, že nás má ráda. Já jí teda jo. Furt mám cuky pozvat jí na kafe, ale je mi to blbý.

Dneska to ovšem bylo evidentní!
Byli jsme v čekárně, ona vyběhla z ordinace, kde měla ještě kolegu, převlíkla se a kamsi mazala. Když se vracela, usmála se na nás "Tak vás koukám ještě stihnu!".

Než se převlíkla, asi se jí rozleželo v hlavě, že si nás chce užít bez kolegy, protože když vyšla z převlíkárny povídá "pojďte, já vás vezmu tady bokem, ať nemusíte dlouho čekat. jdete jenom na očkování, ne?"

Šli jsme jen na očkování, takže jsme se nechali odvést do komůrky s různejma přístrojema. Nakonec nás píchla přímo v ordinaci, protože tam doktor stejně nikoho neměl. Rozplývala se uplně a pamatovala si drobka celým jménem :). No... nedivim se ostatně, protože to, co mu =M= vymyslel, je dost zapamatovatelný.

Takže máme další injekci za sebou a teď snad bude nějakej čas pokoj.
Hurá! A zimě zdar!

Kdyby Kocour neusnul, tak už bylo zaheslováno. Takhle sem hodím ještě jeden nezávadný příspěvek :)

Dorazila mi pvní nová výplata a na pčtu se mi tak sešlo přijemné množství finančních prostředků. Byla jsem sice z práce trochu přešlá, ale rozhodla jsem se to zlomit nakupováním.

Dokonce sám Kocur přišel s tím, že bysme mohli vyrazit do do outlet megahyper centra ve Štěrboholích.

No... mám smíšené pocity. Kdybych si tam nekoupila kalhoty, tak jsem snad i uplně naštvaná, že jsme tam jeli. NIC tam neměli. Nic zajímavýho. když už tam asi tři zajímavý věci byly, tak nebyly mně.

V sobotu jsem si proto zajela spravit chuť do Nových Butovic a mám pocit, že tamní OCčko je nejlepší centrum široko okolo.

Koupila jsem tam:
bambusový megatalíř na ovoce, co teď stojí na malé knihovničce
čajové svíčky
rámečky na fotky
tričko
šátek, ale naprosto nádhernej!!!
kabelku, měla jsem vyhlídnutou jinou, ale byla červená a já už potřebovala nějakou světlou
a s největší náloží odešel Kocour — sako a tři košile

Když tak koukám na výčet nakoupených věcí, je mi až ouvej z toho, že mi z účtu zmizelo něco kolem 5000 Kč a mám jen toto.

Dneska odpoledne jsem ještě doplnila šatník pár kusy spodního prádla. A potřebuju světlou hodně vykrojenou podprsenku. Tu ještě musím dosehnat...

Taky jsme o víkendu žili dost rozmařile. Každý den kafe s dortem, oběd, večeře někde venku. No co už. Jednou za měsíc...


Je až příznačné, že jsme včera byli v kině na Báječném světě shopaholiků.
Nákupní řádění jsme zakončili dneska ráno, kdy jsme si pořídili tohohle cukrouše.
Už se těším, jak si to tu bude drandit po pokoji a já budu jen koukat, jak mizí všechen ten bordel, co nadělá pes, myš a my.
JO!

Zvažuju to už pár měsíců (asi tak dva). A už mě to nebaví, takže to rozseknu.

Psát na blog, kterej si může přečíst kdokoli, v době, kdy si lidi zřejmě začnou googlit moje jméno, to už neni sexy.

Deníček mám ráda a nesmažu ho. Ani nechci přestat uplně psát. Ale kua chci zase ten kousek soukromí, to útočiště, prostor, kde si můžu psát co chci o kom chci. Řešení?

Omezím přístupy na blog. Buď na heslo jen pro ty, který znám a před kterýma nemám problém cokoli psát, nebo něco, co navrhoval Kocourek a já už si to nepamatuju.

Každopádně kdo mě chcete dál číst (a neřikám, že budu psát čatějc než doteď) napište si o heslo.
Nevim, jak to funguje, jestli že možný psát autorovi, i když už je to zaheslovaný. Proto to ještě chvíli nechám takhle.
Tak do dvou týdnů to ale strčím pod zámek a konec srandy.

Heslo dám jen těm, které budu schopná identifikovat. Tím se omlouvám všem anonymním a mlčícím, kteří mi zachovávali přízeň, přestože mlčky, ale doba je krutá a čo sa dá robiť.

Světlejším zítřkům zdar!

"...jako kdybych to měl říct nějak chytře, tak řeknu, že lidský život dává smysl jedině v páru. Vždyť si to vem... Než jsem tě potkal, tak co jsem dělal. Chlastal, utrácel, jezdil v taxiku... a teď? Teď mám tebe!"


a tak nejezdíme v taxiku, moc neutrácíme, jen ten chlast... Ten někteým z nás zůstal (a já to nejsem).

Tak vám nevim, jestli nám tu všem v nové redakci nezačínají růžovět mozky.

Situace z dnešního dopoledne:
"Tyjo, co mám jako dělat? Mně se ty maily vrátily? :-o" intonačně důrazně pronesla Linda. Rekrutujeme si totiž dámy na focus groups. Včera jsme je obvolaly, dneska jim píšeme. Hromadné maily. Katastrofa...

"A pokaždý jen z toho prvního jména a já teď jako nevim, jestli těm ostatním došly, nebo ne..."

Jala jsem se srdnatě řešit situaci. Musím přiznat, že ani sama v posílání hromadných mailů nevynikám. Dělala jsem to jednou, asi tak předevčírem. Nicméně jsem Lindě poradila.

"Pošli to na sebe a ostatním do cc, uvidíme, jestli se to odeslalo a tak..."

Všechno proběhlo hladce. Ovšem po chvíli...

"A doprdele... Tak mi to přišlo. No to je v kelu..."
"No počkej, Lindo, to je v pohodě, to ti mělo přijít, ukaž..." a koukám jí do inboxu. Předchozí navrácené maily nikde nevidim. Linda začíná propadat zoufalství z toho, že neumí poslat maily hromadně a bude muset psát každý zvlášť a mně začíná docházet, že jsme pipiny jako prase (to slovo mi poradila Linda).

”Víš, to není, že se ti ty maily vrátily. My jsme totiž koukaly mezi odeslané!!!"

"Tyvole... bývalá elitní reportérka Lidových novin a teď tohle..." posteskla si emotivně Lin.

Inu, je to tak. A bude hůř, obávám se.

Ráno jsem načůrala do skleničky a odpoledne to šla ukázat panu doktorovi. Šla jsem totiž na vstupní prohlídku do nové práce.

Když jsem hledala tu správnou ordinaci, vlezla jsem nejdřív na jakousi kolonoskopii. V noci se mi zdálo, že mi doktor prošetřuje i střeva a ptá se mě na pravidelnost stolice, takže jsem se začala trochu obávat. Nakonec se ale ukázalo, že mám jít ještě o pár pater výš.

Když jsem byla na vstupní prohlídce od bývalého zaměstnavatele, bylo to v rodinně vyhlížející vilce. Toto bylo v poměrně velkém komplexu jedné polikliniky, s recepcí jako kráva, design ve stylu (amerických) soukromých klinik.
Vypovídající...

Doktor mi nástup do práce schválil. Předtím mě ale prohmatal všude možně, prolustroval moje prsa (snad po deseti letech jsem musela být docela nahatá (do půlky těla) a řekl mi, že je na mě příjemný pohled. NE, že by mě tak obdivoval, nebo že by mu harašilo. Připravoval si oslí můstek pro to, že bych měla trochu zhubnout.

"No... a ta váha... Vy jste vysoká. A je na vás příjemný pohled."
"Jé, to děkuju!"
"Když se ale podívám na to číslo, tak to tam holt je, no. Není to akutní, ale zkuste něco zhubnout."

Jo. Řikám si to taky — není to akutní, ale chtělo by to. Zvlášť teď, když kolem mě běhaj vyhublý micinky. Ale jak to dopadne, to bůh suď. Stačí málo — jíst pravidelně zdravý netučný věci a nepřežírat se. Uvidím, nakolik mě nové prostředí motivuje. Dokud ale budem chodit na obědy do tý restauračky, co dělá ty luxusní noky, tak nevim nevim.

Kocour: "už jsi viděla to video z pražskýho letiště?"
Já: "Ne."
Kocour: "To musíš vidět!"
Já: "Musim? eeeeee... já bych radši sušenku..."
Kocour: "Tak sem poď a koukni na to video a já ti přinesu sušenku!"

"Jé, hele, horoskopy!" povídá dneska ráno =M= a hned se jal předčítat.
"Střelec. Nesuďte tam, kde nemáte dost informací..."
"Ale já nejsem střelec," přerušuju ho.
"Já taky ne," usmívá se kocourek, "ale mě můj horoskop nezajímá!"

Valentýna s =M= neslavíme. Loni jsem si sama koupila kytku, náhodou samozřejmě. Večer jsem udělala nějaký dobroty a la tapas. Šli jsme do kina, pak na kafe, pak si =M= chtěl dát palačinku, tak jsem ho musela zastavit a prozradit mu, že doma se cosi nachystalo.
Doma ochutnal asi dvě věci a se slovy "hm, dobrý, jdu spát," šel spát.

Letos jsem taky necítila potřebu to nějak slavit. =M=ovi jsem koupila novou termokonvici, protože ta jeho stará nějak po Vánocích odešla. Ovšem ON... ON se překonal!

Nevím, nakolik jste dovtipní. Ale z indicií
 — vejde se to do obálky
 — je to pro nás oba
 — budem se spolu dívat, jak to mizí
jsem vskutku nepoznala, co to je.

Během sobotního venčení jsem získala ještě další nápovědy — budeme to zapalovat a je to balonek i drak. Víte, co to bylo??? Japonský lampion štěstí!!!

Chápete něco tak romantickýho? Mně to strašně překvapilo a potěšilo, ale došlo mi to až pozdějc. Takže jsem se s Bibi smluvila na kafe a pak jsme šly do kina... Trapas!

Po návratu z kina jsme v půl jedenáctý popsali lampion našema přáníma (vážná, romantická i vtipná), vzali jsme psa a sirky a šli to vypustit.

Jako... nepovedlo se to. Moc foukalo a navíc ten shit, co měl vzplanout věčným plamenem je sice kompletně očouzenej, nicméně nechyt ani po tom, co jsme vyplácali půl krabičky sirek. To ale nic nemění na tom, jak krásný to od =M= bylo! A nezkalí to ani fakt, že si tuhle záležitost vygůglil. Až přestane tolik vanout, půjdem to vypustit znova!

Aby bylo jasno...
Já jsem ta, co působí seriózně, co si o ní ostatní myslí, že je děsná intelektuálka, ta co umí mluvit parádně sprostě a dělá to ráda, a ta, co se umí bavit.

Ovšem!
Zábava v mojem pojetí končí u druhé dvoudecky vína v lehce zakouřeném baru, kde je to pro náctiletý příliš drahý, ale zároveň je tam dost levno na to, abych se nemusela dívat na samý vymazlený micinky.

"Tak to, holky, zařádíte?" ptala se nás s Bibi Marcelka z obsluhy. Tak jako... co to je?
"Kdepak! Já jsem tu za tu seriózní. Řádí se s jinejma!" vysvětlila jsem jí situaci. Ale pak Bibi vysvětlila mně, že člověku je náct přesně tehdy, když chce. A že i v pětadvaceti je fajn táhnout to občas do pěti do rána.


Začalo to nevinně. Přišel týpek, co vypadal jak bezďák, co mu dáte s lehkým srdcem pár drobných, aby vás přestal otravovat. A on otravoval. Ale bezďák to nebyl...
Jelikož já jsem ta seriózní, co je jí pětadvacet, ale vypadá na třicet a Bibi je Bibi, co jí je sice pětadvacet, ale vypadá na sedmnáct, hádejte koho.
Ale byl fajn. Milej, pozornej a dostal nás na kecy o rodině. V našem věku je to holt trošku citlivý téma. Zvlášť pro Bibi, zvlášť po tom, co jsme ten večer probíraly.

Pár skleniček vína udělalo svý. Ten bar jsme zavírali (všichni tři + Marcelka) a pak se přesunuli dál.
"Bydlim na Praze jedna, mám vinotéku a autodopravu, jezdim po světě," řikal ten bezďák. Well... it was quite underestimated :).
Co se dělo dál, nebudu obšírně opisovat. Přecijen je mi jasný, že polovina HF už ví, kde si Madlenka píše deníček:P). Ale viděla jsem mužký údy nejen umělý, ale i pravý (schovaný pod slipečkama, silonkama a růžovejma tangáčema), viděla jsem náctiletý, co se po sobě plazej, a ožralý, co tancujou ve výkladu a dělaj obscénní gesta na kolemjdoucí. A víte co? Nebyla jsem vůbec pohoršená. Bylo mi fajn a byl to bezvadnej večer. Vypila jsem nadlimitní množství alkoholu a vykouřila čtyři cigarety (!!!).

Ale jsem furt ta seriózní. Občas je fajn pustit se na tenkej led, ochmatat nový, nebo dávno ztracený území. Pak se ale vrátím zpátky, ke svojí jistotě.
So... I'm heading to John&George for a piece of carrot cake! Ať žijí moje intelektuální jistoty!

Ve středu mi přiběhla bobek Andrea s očima navrch hlavy sdělit, že jde napůjčovat věci na focení. To by nebylo nic světobornýho. Jenže ona je šla napůjčovat do sexshopu.

Pořád nic světobornýho, řeknete si. Nojo. Jenže to byste nemohli byjt kudrlinkatá vyfintěná prsatá blondýna, co je ovšem zároveň velmi cudná!

Prý jestli jí nechci doprovodit, že to má kousínánek. Bohužel. Neměla jsem času nazbyt, a tak jsem minula zásadní životní příležitost — podívat se do živýho sexshopu!
Já tam totiž ještě nikdy nebyla, když nepočítám Lustgarden LUSTGARDEN, kde to ovšem vypadá spíš jako v příjemném babičkovském obchůdku.

Dneska při obědě mi to alespoň vyprávěla. Kdo jí nezná, nepochopí. Ale chudák Andrea mi s očima navrch hlavy (opět) sdělovala, jak to bylo divný, e se přiučila za jedno odpoledne víc, než za celej život.
"Třeba tam měli vajíčko. Chápeš... Jako pro ženskou. A dálkový ovládání... Pro chlapa! Chápeš to? Prostě si sedí u televize přepíná..."
"Takový domácí fitness, co? :D"

"Ta prodavačka o tom mluvila jako o zdravotních pomůckách, normálně! Prej to pomůže tomuhle, tamtomu, při inkontinenci, po porodu... No já nevěděla, kam s očima. Ona mi tohle řiká, kolem mě takový strašný věci a nd ní visela..." ztišila hlas do mikrošepotu, protože normálně šeptala celou dobu, "prdel! Normálně jenom prdel, chápeš?"

Andrea ač nevypadá, je velmi cudná dívka. Chápavě jsem tedy přikývla.
"No a pak jdu z obchodu, tašky narvaný věcma za třicet tisíc a u zastávky hned nějaký kluci, tak začali dělat hú húúú. Tak jsem je chtěla obejít a tam policajti! Ty, já se tak bála, že mě zastavěj... Tak jsem jim chtěla říct, žeto mám do práce..." popisovala dál ustaraným hlasem, "jenže pak jsem si uvědomila, že to by znělo ještě hůř!"

No prostě Bobek :). Každopádně jsem se po dlouhý době opět od srdce zasmála.

"Tak mi řekni, až to půjdeš vrátit, půjdu s tebou."
Bohužel už to vrátila včera, takže šance na rozšíření obzorů odplula vdál.

Vážená moje milá a opět chudá čtenářská obci. Kdo by to byl řekl, že se z Petry stane Madlenka a z Madlenky, považte, šéfmadlenka! Musím přiznat, že mám ze sebe skoro až strach. Od léta, co jsem byla na kurzu kreslení, se mi totiždějí podivné věci.

Prý že čarodějka, řikala ta, co nás učila. Pomáhá lidem dosahovat toho, co si přejí. Od tý doby, co mi vysvětlila, jak to funguje, mám pocit, že je to snad i pravda. Něco si intenzivně přeju a ono to dopadne. Bohužel mám sklerózu. Co si nezapíšu, to si nezapamatuju, takže nemůžu uvést příklady z nedávné minulosti. Ale nevím o ničem, co bych si v posledním roce opravdu přála, a ono se to nesplnilo.

Možná taky funguje to, že jsem dítě štěstěny. A to já teda jsem, to jsem si mohla ověřit už mockrát.
A možná taky funguje ten zpropadenej osud.

Když jsem byla před šesti lety u kartářky, vyvěštila mi kdeco, včetně pana podnikatele. Vyvěštila mi taky, že školu udělám a neudělám. Část ukončim, ale pak přijde taková pracovní nabídka, že se na zbytek studování už nevrátím. Od tý doby, co jsem přestala studovat, si řikám, kde že je ta pracovní nabídka. Až mě napadlo, jestli bych jí neměla začít hledat, protože do školy se mi prostě nechce, chápete. A lup ho!

A možná, že jsem trochu blázen. Ale... Řikám si, že můžu určitě i trochu poděkovat Pedince, že mi to tam nahoře takhle parádně zařídila. Peďkatá... zařizuj dál!



Už jste někdy četli tak zmatenej zápisek?
Pardon! Mám v hlavě víno a permoníka, snad mě to omlouvá ;)

Budu měnit práci. Po roce a čtvrt prostě odejdu. Ne, že bych něco hledala. Tu a tam jsem koukla na inzeráty, jestli by mě něco nezaujalo. Nakonec ke mně doputovala naprosto luxusní nabídka, příležitost, která možná přichází jen jednou za život.

A nikdo mi nevymluví, že neexistují dráhy osudu. Protože když jsem se o té pozici dozvěděla někdy v létě, strašně jsem toužila jí dělat. A teď... :)

Tak vzhůru! Radost mi kalí jedině dvouměsíční výpovědní doba, která je teda nekonečně dlouhá!!!

Dneska je to třetí den. Je to sice chvíle, ale mám pocit, jak kdyby to bylo už týdny, ne-li měsíce. Každý den si sice trochu zaslzim, ale už to neni ten hrozný smutek, spíš stesk při vzpomínkách, když procházím fotky.
Včera jsem si doufám naposledy hodně zabrečela, když mi naši napsali, že Pedinka už má na zahrádce hrobeček — pod ořechem, s výhledem na zahradu, kde se opalovala a lovila myšky.

Je to smutný, ale ne tak hrozný, jak jsem se bála. Chápu, že to je prostě život a že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Že jsem jí nenechala se trápit a že až do poslední chvíle jsme pro ní s =M= dělali všechno, co se dalo. Říkala mi to i doktorka — že to, co my jsme dali do její léčby, byj en tak někdo neudělal. Nevím, jestli tím myslela různou péči, kterou jsem teda považovala za samozřejmou, nebo nekřesťanské sumy za léky, hlavně v posledním půl roce.

Snad už je tohle poslední smutný zápisek na tohle téma tady. Musim to holt někde ventilovat. Ale už se cejtim vcelku v pohodě. Dávám si dohromady její fotky, našla jsem i nějaká videa. Udělám si album, abych nedopadla jako máma, která má jedinou fotku svýho prvního kocourka a druhýho možná tak pět.

Nechci na ní zapomenout, i když je mi jasný, že vzpomínky se za léta hodně obrousí.

A na závěr — každý den několikrát musím říct, že ještěže máme Merlina. Protože zůstat úplně bez psa by asi bylo k nevydržení. To bych se na =M= nemohla ohlížet a už bych si asi nějakýho přivedla domů. Šmudlik nám ale oběma hodně pomáhá.


A konec smutku! Jdu si udělat chleba s něčím, poněvadž mám hlad jako vlk!

Až budu mít čas, musím se podívat do deníčku, kdy jsme si vlastně přivezli Pedinku ze Zatáčky od našich do Prahy. Ty dny byly jejím životem navíc. Na začátku to byla jen nešťastná hromádka, ani ne chlupů, protože ty jí kvůli nemoci vypadaly. Měla před sebou údajně tak půl roku a vida. Zvládla to ještě roky tři.

Dneska je Pedinčin den poslední. Jak jsem psala, od pátku to sní jde šupem dolu. Nakonec se nepotvrdilo původní podezření — rozšíření léy do hypofýzy. Ty roky všemožných léků, co jí udržovaly při životě, odnesly ledviny. Tak si to aspoň myslím já. Doktor říká, že malé knírkačky na to trpívají.

Myslím si, že to byly roky kvalitního života. Až poslední půl rok to bylo horší a horší, ale pořád ještě dost dobré na tak starého psa. Teď už je holt konec. Leží vedle na posteli a spinká. Tak jí nechávám naposled se vyspat, než vyrazíme. Vybavila jsem jí luxusní krabici s dekou a polštářkem, má tam taky všechny svoje věci. Až to proběhne, tak jí tam uložíme a odvezeme zase zpátky do Zatáčky. DO víkendu asi bude muset přečkat na provizorním místě a pak jí naši vyberou najaký hezký místečko na zahrádce.

Je to smutnější, než cokoli jsem v životě zažila. Ale zapíšu si to. Do deníčku patří všechno.


Včera, poslední fotka...

Zdá se, že Bobeš spěje do finiše. Tři dny nejedla, chodí, jako by spíš nechodila, potácí se na těch svejch špejličkách, jako kdyby se probouzela za narkózy.

Zažívací problémy jsme jí asi způsobili my. V pátek nebylo navaříno psí rizoto a tak dostali konzervu. Bobeš nejed, což neni nic novýho, protože jí to moc nechutná. Nicméně teď bere léčivej dryják na nohy. Ten dráždí žaludeční sliznici a je to vůbec nějakej sajrajt. Vůběc mi nedošlo, že by ho měla vysadit. Dostala ho dvakrát prakticky na lačno, takže průjem jak bič a zvracela. To bylo v sobotu. Nejedla a v neděli taky ne.

Připisuju to tomu, že jí po tom léku neni dobře, takže se ještě nechci děsit. V sobotu jsem jí kopila kuřecí prsíčka, ovařila, ale ani to s ní nehnulo. Dneska jsem se proto uchýlila ke grilovanýmu kuřeti s tim, že jestli nesní ani to, jsem zejtra ne veterinu na konzultaci.

K mojí úlevě zporcovala skoro celou čtvrtku. Každopoádně jí teď viditelně neni už aspoň tejden tak akorát. Má hrozný problémy s chozením. Doktorka tvrdí, že je to mrazama. Snad jo.

Uvidíme. Zejtra dostane nomální jídlo a jestli to nesní, tak je to jasnej signál, že všechno není ok. Dokud blbě chodila, ale měla chuť k jídlu, nepřemejšlela jsem o tom, že bych to měla ukončovat. Teď už teda váhám. Dávám tomu čas do konce týdne. Pak se uvidí. Narozdíl od dosavadního vývoje si ovšem teď už skutečně nemyslím, že by tak, jak je, byla spokojená :(.

A nepotřebuju v komentářích utěšovat. Nejsem nijak přesmutnělá. Beru to až s podivem věcně. Asi nějaká vnitřní obrana nebo co. Vím, že kdyby k tomu došlo, ulevím jí i sobě.

=M= řekl včera a předevčírem dvě velmi zábavné věci. Oznámila jsem mu, že to stojí za zvěčnění do deníčku. Odpověděl mi, že ho uklidňuje, že na to stejně zapomenu.

Tak drahý můj... na tu první věc jsem skutečně zapomnela, ale ten dnešníí citát teda dám...

"Madlenko, ony obory jsou nakonec stejně jenom dva: filosofie a matematika. Přičemž matematika je vlastně filosofie."

Jedem prostě na intelektuální vlně :)

Teda doufám, že to nebylo nějak opačně a já jsem tim nezkazila ten vtip. nějak si ve čtvrt na čtyři ráno už nejsem jistá :)

4 vejce
80 g cukru
80 g polohrubé mouky


Z bílků tuhý sníh + zašehat do nich 30 g cukru. Žloutky s cukrem do pěny a přidávat mouku, nakonec zlehka vmíchat sníh. Rozetřít po pečícím papíru a frknou na 200 do trouby, dokud to není růžové (je to růžové vmžiku, odhadem 10 — 15 min). Připravit vlhkou utěrku, upečenou roládu na ní překlpit, papír stáhnout, roládu zavinout. Nechat vychladnout, rozvinout, namazat, zavinou, ozdobit, rozkrájet, sežrat!


Karamelový krém

1 plechovka Salka
1 máslo

Salko vařit alespoň 2, lépe tři hodiny. Nechat vychladnout, vyndat máslo. Salko a máslo by měly mít stejnou teplotu. Otevřít salko, vyklopit do mísy, pečlivě vyškrábat plechovku, rozšlehat s máslem.
Neužírat!