Nějak bylo, nějak bude

nevim, jestli jë to čistě jenom moje specialita, nebo jestli tim někdo trpíte taky, nicméně já mám úchylku (ano už zase), kterou sem si soukromě pojmenovala jako katastrofické scénáře.

probíhá to asi následovně:
někde se procházím, něco pozoruju, někde se něco stane, nebo tak něco a já automaticky domýšlím ty nejhorší možný scénáře daný situace.

ne, že bych byla pesimista. spíš jenom vždycky počítám s tím horšim, co mě může potkat, a taky sem ráda připravená.

zrovna před několika dny se mi to stalo zase. tu hroznou plovárnu na náplavce nezrušili a asi ani nikdy nezrušej, a tak v místě, kde je plovárna nejširší, zbejvá proklatě málo místa, na kterým se člověk může bezpečně a beze strachu procházet s takovým blbídem, jako je náš tripod.

mno... možná si to jen namlouvám, však komu by se chtělo padat do tý příšerně studený vody, zvlášť když nemůže plavat, ale já mám prostě vždycky pocit, že se najednou lekne, zakopne, upadne.

a nezůstane jenom u toho.
já ho samozřejmě miluju a utopit bych ho nenechala. takže co? takže bych pro něj skočila.
nojo, ale je zima... musela bych si sundat aspoň kabát, aby se nenacucal vodou a nestáh mě ke dnu. a asi taky boty...
ale v tu chvíli by kolem určitě šla banda nějakejch tupejch výrostků, který by mi kabát buďto ukradli, nebo hodili do vody, takže by byl nepoužitelnej. navíc bych v něm měla klíče.
jak bych se pak proboha dostala domů? podchlazená s podchlazeným psem...
musela bych běžet do admirála a poprosit je, aby mě nechali zavolat policii... (=M=ovo číslo si nepamatuju a musim přece řešit ten ukradenej kabát s klíčema).
policajti by nám snad pučili deku nebo třeba suchou uniformu a pak by nastal čas na zavolání emilovi (jeho číslo je nezapomenutelný), aby mi dal číslo na =M=, a pak zavolat jemu.

"a to mi řekni, co by sis pomyslel, kdybych ti tohle zavolala?" ptala sem se =M=, když sem na něj tohle všecko vychrlila.
"že si dělám srandu, žejo?" navádím ho.

"ne." zavrtěl hlavou
"myslel bych si, žes to všechno udělala jen kvůli zápisku do deníčku!"


tož tak. já bych seděla promáčená a podchlazená s poloutopeným psem mezi cizíma orgánama a jediný, co by jeho napadlo, je, že si chci zvšit návštěvnost.
achjo

"cyniku!"

byla sem dneska nakupovat a nějak mě to vyčerpalo. i spočinula sem na chvíli na lavičce před HáeMkem a zároveň před dětským pláckem. Hezká matka, na první pohled od rány, tam houpala dítě v double-decker busu a milé dítě se toho nemohlo nabažit. Matka zjevně chtěla dítěti dopřát další zábavu, ale mince potřebné hodnoty už jí došly.

teď se dostáváme k zajímavé skutečnosti. designéři plácku s takovou eventualitou počítali a tak tam chytře umístili nějakej automátek na rozměnění. čeho si ale matka nevšimla, bylo, že automat rozměňuje pouze bankovky :)

nedalo mi to, musela sem jí pozorovat.
měla v ruce minci mě neznámé hodnoty (páč až tak dobře nevidim, ale asi dvacetikačku) a snažila se jí strčit všemožným způsobem do všemožných otvorů automatu. konečně narazila na otvor na bankovky.
áááá...sem by to snad šlo řekla si nejspíš ta svérázná žena. na odpor automatu nebrala ohledy a rvala minci do otvoru.

tu náhle si žena všimla nálepky s návodem na použití. její hlasité ježíšmarjá! dalo okolí najevo, že prozřela a pochopila pošetilost svého počínání.

ano, v tu chvíli sem s ní soucítila. představila sem si sebe na jejím místě a viděla sem se rudou, jak se s kradmými pohledy plížím pryč, a doufám, že se stihnu z budovy dostat dřív, než mě dostihnou pracovníci ostrahy.
ne tak ta žena!
vytáhla ze svojí minikabelky multifunkční skládací nožík a se slovy nelinko, zůstaň hezky v tom autobuse se jala minci páčit ven.
poplašeně sem se rozhlídla. čekala sem, kdy všechno kolem začne rudě blikat a ze schovaných tlampačů se ozve vy u toho automatu, položte nožík na zem a dejte ruce vzhůru.

tu představu už sem nevydržela. zrovna, když sem se zvedala z lavičky a běžela se ukrýt na wc, žena střídala jednu z posledních funkcí multifunkčního nožíku.
celá orosená sem za sebou zaklapla dveře wc kabinky. nezbylo mi než doufat, že se ženě dílo podařilo!

PS: šikly by se štětky...

blbě vidim. to už vim dlouho. ale teď už to mám i potvrzený. v sobotu sem si došla do "naší" optiky, kde mi teta naměřila celou jednu dioptrii na každým oku. teda řeknu vám, dioptrie nezní až tak špatně, ale když mi byl na oči nasazen takovej podivnej přístroj a já měla jedním okem číst písmenka na světelný desce, tak sem se vyděsila, že budu nosit nějaký pulitry, protože sem nepřečetla už ani třetí řádek...

nakonec se mi teda ulevilo :)
vybrala sem si hezký červený brejličky a snad je budu nosit dobrovolně furt a nejenom na dálku, jak se mi líběj :)
vysolim za ně pár krásných fialových papírků, ale už se na ně těšim :)
jen se bojim, aby mi je maminka nechtěla věnovat k vánocům. tak dlouho se mi na ně čekat nechce!

zkoukla jsem závěr večerní galašou na tv nova. řikám jen závěr. nevim, nakolik byl ten večer naplněn trapností. ale ať to bylo třeba až po střechu, všechno napravila Vendula Svobodová.

"necítím se jako žádná celebrita, jsem jen holka, který se stalo něco špatnýho," řekla a měla slzy v očích. a v tu chvíli jsem i já cítila, jak moc bolí ztratit dítě.

řikala, že chce jen pomáhat těm dětem, který to potřebujou, a já jí to všechno věřila.

je to báječná, silná ženská a já jí přeju jen to nejlepší. zaslouží si to.

ano, přiznávám, že jsem měla z ptačí chřipky mírnou obavu. maminka mě nutila dojít se očkovat proti chřipce (to je prej k ničemu), začali sme s =M= jíst vitamíny, doma málo topíme, abysme se otužili a zocelili naše těla.

no dobře, s tim topením to neni až tak. topíme jak blázni a stejně se klepem zimou. soused by mohl vyprávět.

ale ať to bylo jak chtělo, tak teď, teď už jsem uplně klidná!

dneska v tramvaji č.4 na zastávce anděl

ks -> krásná slečna
já -> já



ks
"do you speak english?"

já
tázavý pohled

ks
"máte rozepnutý kalhoty"

já
vyděšený pohled do klína, nic závadnýho nenacházím
"prosim??"

ks
"že máte hezký kalhoty :)"

já
úlevně
"aha, díky"


nejen, že blbě vidim, já už i blbě slyšim :(

dneska při zatáčkovském obědě jela televize, jak je dobrým zvykem. vyvolení si zrovna hráli na nikdo není dokonalý a já sem se nestačila divit.

kdo byl našim prezidentem před václavem havlem?
—nevim
které naše řeky ústí do moře?
—vltava
kdo je autorem symfonické básně má vlast?
—beethoven
čeho je chemická značka h2so4?
kdo napsal bílou nemoc?

byla sem zděšená. takhle moc je to s těma lidma špatný? rozčilovala sem se nad tim, ale bratr nechápal.

"a jak to mám vědět? to sme se nikdy neučili!"

"panebože, na každý základce se učí, kdo napsal mou vlast!"

a kdyby ne, spousta takovejch věcí snad proboha patří k vybavení průměrně inteligentního člověka!?!
nemusim bejt nějaká hvězda, abych měla nějakej všeobecnej přehled!

nejsmutnější na tom je, že jindra, katka i monika sou jen o pár let mladší než já a už si na husáka ani nepamatujou. pravda, i nám odmontovali jeho obraz z nad tabule už tři měsíce po začátku školní docházky, ale přesto ho znám.

čim to je?

jak je možný, že někdo dneska neví, proč slavíme 17. listopadu, a co znamená srpen 1968?

"k životu to nepotřebuju. nezajímá mě, že si někdo myslí, že tohle musim vědět. ty taky neznáš kapitána národního hokejovýho týmu z posledního mistrovství světa" odpověděl mi vašek.

má pravdu. neznám. ale je to srovnatelný? dá se to dávat na stejnou úroveň, jako když někdo nezná základní historii svojí země? jako když někdo neví, co znamenaj základní pojmy? jako když si někdo myslí, že značka siříku je si??

ach jo.

"venčili sme psa, já sem pracoval,taky sme se pohádali..." odpovídal =M= na emilovu otázku, co sme dneska dělali.

"ale nepohádali." odmávla sem to.

inu co, my se přece nehádáme. byla to jen taková výměna názorů, kterou místy provázelo dlouhé mlčení. a proč?

komunikovat spolu asi přece jenom neni tak jednoduchý, jak sem si myslela. něco sem řikala a myslela sem si, že on ví, co myslim. on něco dělal a myslel si, že o tom vim.

prostě.. jeden myslel, že je hovno cukr a nasral si do kafe, jak řiká muj táta.

ale co. neni nebe bez mráčku. na návštěvě v hampejzu už sme se k sobě zase tulili a emča povidá
"že já vim, co budete dělat, až sejdete dolu.. to je uplně jasný"

"no, já pudu spát" zívla sem.

my po sobě nelezeme jenom v předsexuální nadrženosti. my se máme rádi pořád :)


PS: zdravim zvědavce z ilikethis!

čím blíž škole bydlim, tim větší mi dělá problémy dorazit včas. nechápu, jak sem dřív mohla jet až ze zatáčky jen na jednu přednášku. dneska to mám dvacet minut a dělá mi to problém. o ranním vstávání ani nemluvě.

nicméně bůh mě má asi rád.

dneska sem měla dopoledne pocit, že to všechno nádherně stíhám. piánko sem si pracovala, dala sem si kafíčko, po dlouhý době zase projížděla blogy, když tu náhle bylo 13.20, nejvyšší čas začít se balit na přednášku od dvou.

no.. a tim to začlo. najednou se začaly vynořovat věci, který je potřeba udělat (zjistit přednášecí místnost, anžto si ani po měsíci nejsem schopná zapamatovat, kde to je, sbalení věcí do tašky — kde je sakra ten sešit?, pračka doprala a konečně, singr potřebuje čurat).

psík musel vzít zavděk jen pomočením naší jedný popelnice a už sem uháněla do jinonic. dorazila sem s jazykem na vestě 20 minut po začátku přednášky a v učebně všichni v pohodičce seděli a vedli vysoce akademickou debatu -> pan doktor mlsna ještě nedorazil.

huráááá!

přišel asi pět minut mně. no neni to štěstí? :)
příště už se polepšim!

=M= se mi směje, ale já už to mám teď jako poslání. obvykle nejsem až tak útlocitná, ale když už tu agáta poletovala několik dní, zželelo se mi jí.

"bylo by hezký, přechvat jí tu až do jara" pronesla sem zamyšleně, zatimco sem hledala naši novou zvířenu.

"to těžko." odpověděl =M= a zasednul k pc.
"ve wikipedii píšou, že žije půl až jeden měsíc."

posmutněla sem. chudák moucha. ale uznejte, copak byste měli to srdce, týrat zviřátko hlady nebo ho vyhnat na mráz, když už mu zbejvá jen pár tejdnů života?

a tak sem za =M=ových úšklebků připravila malou hostinu — kousek šunkovýho salámu, suchej rohlík, trochu psí polívky, kapku šťávy a špetičku krému z rumovejch řezů. agáta k talířku zvědavě přilítla, ale nejvíc ze všeho sosala právě ten talířek. a pak šunkovej salám. tak nevim. vzhledem k tomu, že má jíst tekutý, tak jí asi v žaludku kručí dál.

nakonec se ale vcelku spokojeně uvelebila na cylindru lustru a usnula. mise byla splněna :)

poslední dobou už se docela potýkám s tím, co pořád k večeři. palačinky, saláty, steaky stokrát jinak, slaný štrůdly z listovýho těsta, topinky, špagety a jiný těstoviny, buřty na pivě, bramboráky, čína s rejží, pizza, jednou sem se vzmohla i na řízky se salátem... teď už mi dochází inspirace.
problém je v tom, že moc vařit neumim. odhodlávám se už pár tejdnů, že se pustim do rajský, ale stále nenacházim odvahu.

dneska sem se ale rozhodla do toho praštit a vybočit ze stereotypu, trochu zaexperimentovat, a tak sme měli první velký jídlo — vepřový plátek s bramborovým knedlíkem a špenátem.

=M= se podle jeho slov dělaly boule za ušima a já musim sebechvalně říct, že mi to fakt chutnalo :).

konečně si připadám aspoň trochu jako kuchařka a ne jako ohřejvačka. když teda přejdu to, že maso se po položení na pánev dělá vlastně samo, špenát se víceméně jen ohřeje a dochutí a knedlík sem koupila hotovej. ale pssst, nechte mi ještě chvilku ten vítězoslavnej pocit...

musim říct, že za dobu, co se znám s =M=, se moje uživatelská znalost PC i internetu značně prohloubila. prohloubila se natolik, že už si občas připadám jako odbornice.

když =M= pracuje na nějakejch stránkách, často se mě ptá, co si o tom myslim, kde bych co hledala, jestli tomu rozumim, jestli je to přehledný a tak. a já, obyčejná, průměrná uživatelka, odpovídám na jeho dotazy a chvěju se radostí, když se mnou souhlasí, když správně najdu nějakou tu chybku.

jsou ale situace, kdy nemám tak světlý chvilky, jako třeba včera.
měla sem za úkol napsat svůj první pracovní výkaz v životě. znamenalo to zároveň, že jsem prvně v životě pracovala s tabulkovým procesorem. svojí práci sem přepsala do tabulkových chlívečků asi za tři hodiny. byla sem vyčerpaná, ale šťastná, že se mi to povedlo. přišlo mi to celkem dobrý, ale radši sem požádala =M= o konzultaci, jestli to takhle můžu poslat.

"nevysvětluj mi, co to znamená, schválně, jestli pochopim, o co de" vyzýval mě a já mu s trochou mateřské pýchy ukázala svůj výtvor.
trochu se v tom pohrabal, pak začal nervózně přejíždět kurzorem po obrazovce, rozšířily se mu oční panenky i nosní dírky.

"co je tohle? a co znamená tohle? a co tady? s timhle si nic neudělala? nemůžeš nechat tu kolonku prázdnou. a co tohle? je to strašně nepřehledný..."

zvyšoval na mě hlas!

"proč si to udělala tahle???"

a já sem ho sledovala, jak moje dítko upravuje, a byla sem menší a menší, až sem byla uplně nejmenší na celým světě, a bylo mi líto, že na mě křičí. já to přece nikdy v životě nedělala!

"tak co?" zeptal se mě asi po půl hodině úprav.

musela sem uznat, že to vypadalo mnohem líp a přehlednějc. ale na druhou stranu... to, co já sem udělala na jednu stránku, on rozdělil pro přehlednost na čtyři (o čemž sem neměla ponětí, že de) a prázdný kolonky u úkolů, který sem ještě nevyřešila a sou v procesu označil jako n/a, jakože nevim a čekám na odpověď z druhý strany, aby to nevypadalo, jakože sem neudělala vůbec nic.
takže to, co sem původně udělala nemohlo bejt tak strašný ne? vlastně šlo jen o drobný úpravy potřebný z formálního hlediska, o kterejch sem prostě nevěděla, no.

"jo. takhle je to mnohem lepší. jenom sem ti chtěla říct, že na mě nemusíš zvyšovat hlas. já nic takovýho nikdy nedělala. teď už vim, jak se to dělá a příště už to udělám správně."

"promiiiň, já to tak nemyslel," pohladil mě po tváři, čimž mě trochu uchlácholil. pak to ovšem rozťal
"já sem jen netušil, že může bejt někdo tak blbej."

tož tak.

cingrlátka, davy lidí, palmy s blikajícíma světýlkama, zlatý hvězdy vevnitř a stříbrný venku, to sou vánoce v carrefouru.

rok od roku nám cpou vánoce dřív a dřív. zlatý řetězy a barevný santa clausové se nám snažej vnutit, že už to klepe na dveře a že bysme měli udělat nájezd na obchody a nakoupit všechny ty serepetičky, sladkosti, oříšky... a dárky pro naše milované.

v carrefouru u vchodu visí tolik barevných cosi, že sem si připadala jako v papírovým vánočním lese. pergola, kterou člověk musí projít dovnitř, ten pocit jen umocňuje a pak už se člověk ztratí v záplavě zboží, které se snaží tvářit jako ten nejlepší vánoční dárek. kosmetická taštička od dove za 260kč, nebo libo vánoční supersadu čajů teekane?

skoro nad každým regálem visí cedule lákající na supercenu a doprostřed cesty tu postavili obří krabice s mandlema, oříškama, rozinkama, vanilkovým cukrem atp., okolo kterých poletujou ženský jako vosy kolem bonbónu. aby ne. všechno je "levnější" a na vánoce toho bude potřeba MOC.

proboha, měli tam i vánoční cukroví! ještěže já si ukradnu u maminky...

zatímco minulý týden cedule u vchodu hlásala velký výběr hřbitovních svící v 1. patře, teď tam stojí adventní kalendáře.

obchodní vánoce už začaly.