Nějak bylo, nějak bude

Ale teda byla to akce...

Mám někde doma dvě přihlášky. Jedna mi zbyla z loňska a druhou jsem si koupila s nějakejma novinama. Samozřejmě, že jsem včera nemohla najít ani jednu. No co... myslela jsem, že se ještě dneska stavim v SEVTu, ale =M= mě přesvědčil, ať to podám elektronicky. Tak teda jo.
Ještě jsem si vzpomněla, že by asi měl bejt životopis, a ještě jsem se zahloubala, na jaký že to obor to podám, ale nakonec... sbohem moje vytoužená německá a rakouská studia... vydám se do Evropy. Vzhůru do unie!
Ne, že bych po tom toužila, ale bohužel moje jazyková vybavenost mi nic jiného neumožňuje.

Pak mě napadlo zkusit podat žádost o prominutí přijímaček. Počítala jsem si teda narychlo průměr a co čert nechtěl... akorát mě to nas.... bez přijímaček se bere do průměru 1,70 včetně. Já mám 1,714... Ach jo. No budiž mi útěchou, že tam ještě nemám tu trojku z bezpečnostních vztahů EU/USA, pro kterou si poběžim dneska. Takže mi to asi uteklo o víc. No... škoda.


Měla jsem to naplánovaný. Přihlášku s životopisem jsem si poslala vytisknout do expresscopy, tam jsem si to ráno vyzvedla, hurá na poštu, zacálovat 450 (pade mi odpustili za to, že jsem se s tim matlala na netu), nalepit ústřižek a přeběhnout řeku rovnou na Hollar. Odevzdat přihlášku a hurá na fotoprocházku.

Jenže co se nestalo. Seděla jsem na poště u stolku, lepila ústřižek o stošest a prd. To naše lepidlo v tyčince nelepidluje!!!

Kurnik šopa!

Tak domů... Navíc jsem si zapomněla lítačku. To je furt... v jiný bundě, v jiný tašce, člověk aby se z toho...

Ještě jsem se stavila v papírnictví pro nový lepidlo a nechala jsem tam pajsku, protože jsem =M=ovi koupila ještě bílé lepicí štítky, aby mohl vzorně vést naše domácí účetnictví. Minulej tejden si na to koupil šanon, včera mi na to zmermomocnil skoro všechny průhledný fólie do zacvakávače a prej by chtěl ještě oddělovače. No smůla. Ty neměli. Třeba se mu ty lepítka taky budou líbit...

No a pak hurá na tramvaj a hurá do školy. Lehce mě znervóznělo, že slečny přede mnou se hlásily na americká studia a měly obě potvrzení o přijetí na bakalářské studium. Uklidňujou mě ale dvě věci. Loni jsem si o to potvrzení byla žádat a tam mi řekli, že to neni potřeba, že když jsem z fakulty, najdou si to sami, a za druhý — ty holky to měly na nějakým divným papírku — příliš profesionálním na to, aby to mohlo být z fsv.
Taky jsem je na škole za celejch pět let ještě neviděla. Ale to ještě nemusí nic znamenat, že.

No, pak jsem to předala panu vrátnému, jelikož podatelna měla zrovna zavřeno, a bylo. Ta čůza přede mnou nevěděla, co je to parafa. Márja, to je materiál... a tohle k nám jde :-o.
Pan vrátnej jí řek
"a ještě parafku prosimvás, tady na ten životopis, aby to nevypadalo, že jsme vám tam něco připsali"
"eh, co?" zarazila se ta slečna. Naštěstí jí to pán vysvětlit, a tak už před přijetím odcházela chytřejší, než k nám přišla!


A to je asi tak všechno. Vyfotila jsem tak miliardu fotek a doufám, že budou aspoň dvě dobrý. Tak to jdu zjišťovat.

Povšimněte si prosím odkazu vpravo hned nahoře. Co vidíte? Doufám, že je to odkaz na Madlenčin fotodeníček, tedy můj :).

Ještě je to ve fázi úprav a má to svoje mouchy. Hlavně fotky z Dresdenu se nějak rozsypávaj. Ale už jsem to nemohla vydržet :)

První rozšíření mojeho deníčku. Jupí :)

Kochejte se a komentujte, co libo!

ale nakonec jsme se dohodli.

"Dobrý den, já jsem se vás přišla na něco zeptat," zahájila jsem konverzaci s ó velkou hlavou našeho institutu a osvětlila mu svůj problém.
"Cože vám řekla?" otočil se na mě ten pomenší, avšak pro mě charismatem oplývající pán.

Doprčič... hrklo ve mně v přestuše problémů.

"To se netýká předmětů, které jste absolvovala kdysi, ale týká se to předmětů, které měly být zapsané v zimním semestru. "
"No, ale to tenhle byl," zajíkla jsem se.
"Počkejte, co že to je za předmět?"
"Dějiny USA," Úvod do studia... jsem zatajila, stejně by se to řešilo analogicky a už tak jsem vypadalo jako pako.
"Nojóóó, tak to je ale jiná," nakolonil se ke mně a pokračoval,"to dřív bylo pět pět, teď je to tři šest, to je k ničemu, jestli to je v systému nebo ne".

Pět pět, tři šest? Zamyslela jsem se. Aha! On myslí, že se změnil způsob počítání kreditů.

"A vy jste pět šest? Počkejte, vy musíte bejt čtyři pět..."
"Já jsem dokonce ještě dva tři!" seplo mi to. Víte vy, na co se mě ptá? :D
"Tak to je v pořádku."

Tak to je v pořádku :). Příští týden přiběhnu s indexem a vypsanejma známkama a uzavřeme to.
ON to teda ještě neví, ale já už se na to těšim!!!

Asi umírám, nebo co. Za hodinu a půl vyrážim, držte mi prosím palce.

Včera jsem se rozhodla, že se na to vykašlu, že prostě příští tejden odevzdám index k uzavření, a pak budu dělat blbou.
Jéééé, ono to mělo bejt i v Tajemníkovi? Mně ale pani na studijním řikala... Hmmmm... a co budeme dělat?

Pak jsem si ale řekla, že co když to bude ještě horší, když do pátku se maj dozapsat všechny věci ze zimního semestru...
Celou noc jsem se pak přesvědčovala, že tam dneska zajdu. Někdy nad ránem jsem si řekla zásadní věc:
tim, že tam nepůjdu, ten problém nezmizí
Nějak mi to pomohlo v získání odhodlání. Je to fakt. Prostě se to nějak rozsekne. Doufám, že v můj prospěch. Tak nějak si řikám, že nejhorší, co se mi může stát, je, že budu muset zacálovat další semestr. Dějiny USA se snad zvládnou dozapsat do pátku a Úvod do společenskejch věd si zapíšu znova na letní semestr a zpětně mi ho uznaj. Jen se to halt nestihne v lhůtě, a tak budu muset vysolit prachy. Který ovšem nemám. Jak jinak :). To je takový drobný zádrhel.

Mno... uvidíme. Třeba tam zajdu, řeknu o co jde, a on se zeptá, kdy jsem nastoupila, já řeknu, že v roce 2002/03, a on mávne rukou a řekne, že se to na mě nevztahuje. Ať jsem v klidu.
Kéž by.

Jsem hovádko... :(



Jo... a přišla mi výzva. Mám na poště doporučenej dopis, podací pošta Praha 1. Co to asi je? Předpokládám, že žádost o výkupný (rozuměj školné).

Musim uznat, že Merlin je mnohem lepší modelka, než Pedi. Je holt fotogeničtější. Líp pózuje. Zase je ale škoda, že se focení bojí. No... třeba když ho budu fotit každej den, tak si zvykne.






Budu si muset pořídit fotoblog. Nějak mě to chytá.

Už od pravěkých dob našeho vztahu hrajeme s =M= takovou hru. Slovní hru. Vzniká to uplně spontánně. Jeden něco řekne, druhej se toho chytne, nebo něco pozmění a najednou je tu nové slovo. Někdy se uch\tí, někdy ne, každopádně je to docela legrace.

Jedno z těch slov, které u nás dokonale zdomácnělo, je blbíd. Řikáme tak primárně šmudliprdovi, slovem blbídi pak označujeme oba naše psy.
Vzniklo jak jinak, než spontánně.

"Kam to zvíře blbý jde?" zvolala jsem, když si te Merlin začal na nábřeží štrádovat na uplně jinou strnu, než obvykle.
"Blbíde!" zavolal na něj =M=. Merlin přiběh a bylo. Prostě kolektivní spolupráce.


Takových slov už jsme vymysleli milion. Dokonce jsme z nich chtěli sepsat pohádku, kdy by vystupovala princezna Picune, princové Panid a Onad, rytíř z Ašnakonska a pan Pytlikmáš. Bohužel jména hlavních postav jsem měla na kuponu v lítačce, kterou jsem onehdá ztratila. Škoda.

Nová slova však vznikají pořád. Například včera to bylo slovo ušmrtvat.

"Myslíš, že je už mrtvej?" ptala jsem se včera =M=a, když jsme koukali na nějakej film.
"Ušmrtvej mě, Madlenko," zazubil se na mě.
Sice nevim, co přesně to ušmrtvávání znamená, ale slovo je to dobrý.
No ne?

Nedá mi to, abych se s vámi nepodělila o pár fotek, které jsme dnes pořídili na velkém psím venčení. Fotek bylo něco přes dvě stě, z toho asi o osmi si myslim, že jsou opravdu dobré. No... to je bilance.
Jedna je ale moje nej nej nej favoritka. Schválně, která se bude nejvíc líbit vám.










A pak ještě dvě ulítlé.
Tahle se líbí =M=ovi a má krycí jméno úporná:



A tahle rozesmívá mě. Skvěle odhaluje špidlikův styl běhu :D:

že má Peďkatá na deníčku dvě nové fotky a on nic, tak se stal taky na chvíli modelkou. Už po pár prvních snímcích bylo vidě, že by mu to líto nebylo. Modelka z něj asi nebude. Tvářil se dost zničeně, zdálo se, že se i třás. Za odměnu za prožité utrpení dostal pár piškotků.

Nakonec se nechal zvěčnit s útrpným pohledem do dáli



A při vyklepávání blech z kožichu. Je zablešenej jak bleší cirkus! Včera jsem mu chytla dvě! =M= koupil bylinný antiparazitální šampon, ve kterým jsem šmudlika hned vyráchali. Já jsem se rozhodla nasadit účinnější zbraně a koupila jsem bazmek drahej jak blázen, kterej jsme už kdysi pořídili pro kočky a Peďkatou v zatáčce a účinnost 200%.

Pitomá elektronizace a systémy... :/

Jsem v prdeli :(
Když už si myslim, že konečně uzavřu index, tak to vypadá, že mám další průser. Máme na škole poslední dva nebo tři roky elektronickej systém na zápis známek — slavný Tajemník. Mně se nepodařilo dokopat jednoho profesora, aby mi tam dozapsal známku — no, odkládala jsem to, on pak řek, že neví, jestli to ještě půjde, já řekla, že půjde, on, že to zkusí, ale on se vyprd na zapsání, já na zkontrolování, takže to tam nemám.
A jeden předmět se mi nepodařilo zapsat vůbec — dějiny USA. Byla jsem na studijním co s tim (ještě v říjnu!), a tam mi bylo řečeno, že vzhledem k tomu, že jsem ročník, kterej nastoupil ještě před zavedením systému, tak se mě to netýká, protože index se mi bude uzavírat ručně — bez systému — a je tudíž jedno, co tam mám a co tam nemám, hlavně, že je to v indexu.

Jenže teď ty chytráci a snažílkové během zimního semestru dozapsali do systému i mně všechny předměty, který jsem absolvovala před jeho zavedením. A dnes přišel mail, ať si všichni obšéfujou zápisy, protože co neni v systému, jako by nebylo — nebude ani uznáno.

Štve mě to, jsem zase ve stresu. Samozřejmě, že se odvolám na to, co mi řekli na studijním. Předpokládám, že mi povolej dodatečnej zápis nebo tak něco. Jenže... :) — další problémy, další dohadování — já mám fóbii z autorit :/

Takže spíš předpokládám, že
A) mě to bude stát 9000 za další semestr
nebo
B) mě vyhoděj
nebo
C) já nevim co

shit

Dnes ráno jsme brzy vstali, abychom už za rozbřesku mohli pořídit první fota. A tak jsme už ve třičtvrtě na dvanáct stáli na pláži a =M= se snažil zachytit racka v letu. Toho vám neukážu. Zato se můžete pokochat Peďkatou na pláži a Peďkatou přemožitelkou hory.

Zrovna jsme si kupovali náš docupen, když k děvčeti za pokladnou přistoupila jeho kolegyně. Transakce ještě nebyla ani zdaleka u konce, ale na přistoupivší kolegyni bylo vidět, že šok, který právě prožila, nemůže zůstat nesdělen.

"Ty jo... podívej se na tu Britney Spears," a v třesoucích se rukách třímala jakýsi bulvární plátek.

Děvče bylo zjevně naprosto konsternováno. Jeho modla, princezna pop music, vypadala na obrázku přes celou stránku jako troska.
Se slovy "proč to udělala?" se odšouralo zpátky ke svému pultíku.

A co já na to? Chápu, že sdělení tohoto typu nesnese odkladu.
Možná by děvče uklidnilo vědomí, že i ono může vlastnit kousek svého idolu. Vlasy jsou totiž k mání na ebay.
Fíha...

Po vychladnutí nadšení a zvážení všech pro a proti jsme se rozhodli, že koupíme trochu jinou verzi Docupenu, než jsme si původně mysleli. Není to verze o mnoho levnější, nejspíš to není ani verze na skenování šikovnější, nicméně zdá se, že bude praktičtější a jsme z ní oba nadšeni.

K nahlédnutí zde.

Dneska jsem zjistila, že všechny knihy, které potřebuju přečíst k bakalářce jsou pouze prezenční výpůjčky. Nebyla by to ani taková katastrofa, kydby byly česky a anglicky. Ony jsou ovšem až na dvě výjimky německy. Soustředit se na německý text mi dělá velké problémy, nehledě na to, že znalosti němčiny jsou u mě takové, že se bez slovníku při čtení neobejdu.

Posteskla jsem si dneska ráno =M=ovi, když jsem to zjistila z elektronického katalogu jinonické knihovny.

"No co," pravil ten chlapeček, co si ví vždy rady, "koupíme ti ruční scanner!"

A jak řekl, tak chtěl udělat. Okamžitě proklikal tisíc stránek a vybral jakýsi C pen kolem 4000.
Super.
No tak jo. To by šlo.

Pak ovšem objevil DocuPen. Úžasnou, krásnou, elegantní, bondovskou věcičku.

"To je skvělý! Přemejšlej! Tim CPenem budeš skenovat po jednom řádku. Timhle udělát vžžžžžum a máš celou stránku!"

Prostě se nadchnul. A já teda taky. Jenže tahle hračka stojí už skoro devět litrů!

"No a? Mám koupit za čtyry něco, co zjistíš, že nebudeš používat, protože je to blbý? Radši koupíme tohle, to je pořádný! Je to i barevný! Já už dlouhou dobu uvažuju, že bych potřeboval něco, čim bych sjel jen některý pasáže z knížek, co si pučuju od Karla a od fandora...!"

"No jo, ale to něco nemusí stát 9 tisíc!" vyhrkla jsem já, ale popravdě musím uznat, že už jsem se v té chvíli viděla s tím senzačním udělátkem v ruce nad knihou zásadní pro moje hloupoučké bádání.

"Hele, tenhle obchod má pobočku v Politickejch vězňů!" řek chvíli na to =M= a za další chvíli už jsme se vezli v tramvaji směr Václavák. Hovada...

V pasáži Jiřího Grossmana jsme onen nopses, nebo jak se to jmenuje, nenašli. Našli jsme ovšem PDA Planet, kde měli to, co jsme hledali, což je o to zvláštnější, že když jsme předtím na netu hledali, kde se dá DocuPen najít, nemohli jsme na nic narazit. Inu, hovada mají štěstí.

Barevné DocuPeny zrovna nebyly. Zato byl černobílý a pán nám všechno zaníceně vysvětlil a hračku půjčil. Zítra si máme dojet pro barevný. Už prej budou. Je to legrační. Tenhle pán je totiž prodává za 11 tisíc. Jejda.


Takže asi takhle. Jiný lidi nejsou líný a jdou dřepět do knihovny. Nebo nejsou blbý a vyberou si téma, ke kterýmu si předem udělaj rešerši ohledně dostupnosti normální literatury. Já jsem ovšem hovado, který to musí poskládat z prezenčních německejch knih. A jsem o to větší hovadu, že vůbec uvažuju o koupi nějakýho zařízeníčka za takový peníze.
Ale já to chciiiii! Ach jo :(.

"Dejte sem index, píši vám za jedna! To je tak osvěžující! Vy umíte myslet!" vykřikovala na mě paní Raková dnes na závěru mé zkoušky z dějin USA I. Po tom, co jsem několik minut uvažovala, jaký že to mohl být zákon vydaný Unií za občanské války, který se týkal půdy a přivedl rekruty do armády, mi to tak osvěžující nepřipadalo. Podle mě to byla ostuda. Dala bych si tak trojku. To, že jsem nevěděla, co zásadního udělal Andrew Jackson, se ani nezmiňuji. Oststní otázky jsem ovšem zodpověděla brilantně. Byly ovšem už jen dvě a směšně jednoduché.
Inu co... hlavně, že je to za mnou. Teď ještě ukecat pana docenta, aby mi uznal tři roky starej zápočet z polštiny jako splněný třetí jazyk a hurá — uzavřeme index.
Už aby to bylo.

Všimli jste si, že Pickwick před časem vyjel s kolekcí čajů "leafs"?

Já takovéhle čaje nepiju. Kupuju si ovocné smetky za 13kč/krabička a plně mě to uspokojuje, takže mě na to musela upozornit maminka.
Musím říct, že je to geniální záležitost!
Jasně... znalci a milovníci sypaných lístků teď nejspíš dávají oči v sloup. Ale uvědomte si, že já čajům nerozumim. Piju si tu svojí zmetkovitou obarvenou vodu, v čajovně jsem byla snad dvakrát za život, tamní čaje mě nikdy nenadchly, bez cukru čaj nepožívám. Objev této kolekce pro mě byl tedy zcela zásadní!

Jednak mě jako estéta nadchla hned na první pohled: super krabička, povedený design, nepřeplácáno, decentní, hedvábné pytlíčky, žádný papír a další zážitek při pozorování rozvíjení lístků. A co je na tom nejlepší — to je ta krabička! Panebože, to je tak dokonalá krabička! Odklopuje se horní víčko a je tam takové papírové udělátko, díky kterému se krabička vždycky zacvakne a neotevře se. No je to bomba!

Jediné, co mě trochu mrzí, že takový propracovaný čaj nemá na celofánovém obalu onen odtrhávací prouček, takže jsem tu včera bojovala s nožem, abych se dostala k červenému Cape Red.
Ale odpouštím jim to :).

Včera se mě ptala Míša, kam bych jí prý poradila zajít na valentýnskou večeři s přítelem.
??
Nikam, vyhrkla jsem zcela spontánně. Dívala se na mě trochu nechápavě, ale už se stalo. "Uvař doma v erotickým prádle," dodala jsem, abych nebyla za tu divnou.

Když jsem chodila na základní a střední školu a tento svátek byl u nás teprve v plenkách, přišlo mi líto, že v mojí schránce, ani na mojí lavici se nikdy srdíčko s tajným ctitelem neobjevilo. Záviděla jsem spolužačkám, které zamilované přání přinesly. Dneska už spíš myslim, že si ho usmolily samy, ale tehdy to byla rána pro mou dospívající duši.
Když jsem byla tajně zamilovaná, na 14. února jsem koulela očima po svých idolech a doufala, že je to magické datum přiměje k činu.
Když se mi jednou poštěstilo (skutečně jedinkrát za život) Valentýna s někým oslavit (s mým Prvním), byla to událost a věřila jsem, že náš svazek je posvěcen. Za dva týdny jsme se rozešli a mně došlo, že leda tak prd.

Dneska se na to dívám s despektem. Minulý týden vyměnili velikonoční zajíce ve výloze andělského květinářství za rudá srdce a bylo vymalováno. Dneska jsem si pročetla tesco nebo makro leták se speciální valentýnskou nabídkou. Do toho ta Michala...
Jděte někam...
Skutečně si nedokážu představit větší trapas, než jít na Valentýna do restaurace a chytat se tam za zpocené ručičky na svíčkou a předkrmem, propečeným steakem a zákrmem — je to přeci událost, ten Valentýn, no ne? A kolem vás tucet dalších zpocenejch párů, co po sobě vrhaj. Pohledy. Zamilovaný, samozřejmě.
Pchá... možná se teď dotknu těch, kteří už od Vánoc přemýšlí, jak využít další příložitost k obdarovávání, ale uznejte, neni to blbost?
Na co kýčovitá přání a obří kytice se srdíčkovou dekorací a nějakou dobrou večeři (co mámo?). Nemáme se rádi i jindy? neumíme si to jindy říct? Potřebujem pro společný rande doveženej svátek?
Já ne.

Přání by mi se mi pár dní válelo po stole, v lepším případě by posloužilo jako záložka, kytka by pár dní hnila ve váze, odkud by vystěhovala ubohy lucky bamboo a večeře? Na jídlo si potrpim, ale vzdychat láskou u toho nemusim.
Možná je to cynické, nikomu to neberu, slavte si to jak libo. Ale nekoukejte na mě vyjukaně a znechuceně, když řeknu, že je to ujetej svátek a že to oslavim doma v propiskou počmáranejch kalhotech, růžovejch papučkách s notebookem na klíně.

Už kolikrát jsem si řikala, že mám asi v životě fakt kliku. Na první pohled se to možná nemusí zdát. I já si občas prožiju pěknou sr***u a mám pocit, že není kam dál jít, co dělat. Když se ale ohlídnu, vždycky se to vyřeší. Samo. Prostě se něco stane a mně to pomůže. Je to fajn, ale blbý je na tom to, že se o to vlastně sama nijak nepřičinim a padá mi to amo do klína.

Proč to píšu? Protože se to stalo zase.
Tentokrát jde o práci a o peníze. Před pár dnama mi přišla konečně výplata od VB a tim padla jakákoli další vidina slušnějšího přivýdělku až do státnic, protože jsem si řekla, že tádná velká práce už nebude, abych se konečně dokopala k přípravě na přijímačky a k dopsání bakalářky. Pravdou je, že to bylo trochu alibistický rozhodnutí, protože se mi ani nic hledat nechtělo, a kdyby byla vydržela spolupráce s VB, tak bych to dělala dál státnice nestátnice.

No a najednou — co se neděje. Přišla zajímavá nabídka, opět na psaní. Zajímavá co se týká práce — flexibilní prac. doba, dobrá firma, dokonce pracovní ntb :D a snad i zajímavá co se týká finančního ohodnocení. Sumasumárum asi tak poloviční úvazek.

Co s tim?

Chci to dělat. Vypadá to dobře, zase je to zajímavej rozjezd podobně jako VB do budoucna, hezkej řádek do CV. Je to ovšem trochu zodpovědnější, než to, co jsem dělala dosud a z toho mám strach. A taky mám strach z toho, jestli na to budu stačit, jestli píšu dost dobře a schopně na to, abych to mohla dělat. A taky mám strach z toho, že nebudu stíhat diplomku ani učení. Co dělat kua?

Řikám si, že nějak to půjde. Spousta lidí přece pracuje při studiu. Na druhou stranu se znám. Pamatuju si, jak to bylo na podzim. Sice jsem se práci nevěnovala celej den, ale večer už jsem na žádný studování a diplomkování neměla náladu. Co když se nedokážu zmobilizovat? Škola je přece přednější... Taková nabídka ale zase nepřichází každej den...
Aaaaachjo...