Nějak bylo, nějak bude

Dneska byl den jako ze žurnálu. Myslím tím jako že opravdu dobrej. Proto ani nevím, proč jsem večer skoro se slzama v očích volala Kocourkovi a pak jsem dojatě visela očima na Číšníkovi. Chudák si musel myslet bůhvíco se mi stalo. I když... si to zse možná jen moc beru.


Můj dnešek vypadal jako den pravého workoholika. Ráno PR schůzka, pak letět do práce na další schůzku, mezitim vtěsnat rodiče, organizaci přišlých balíků s dary a nakonec komunikace se zmatenou píáristkou. A to je stále ještě jen dopoledne.

Oběd s holkama U Dačickýho, pak mazat zpátky, psát, psát a psát, pak mazat pro psy a pak na večerní akci. byla jsem na Bohemia Chips party, nebo jak se to jmenuje. Kdyby mi Pavlínka řekla, o co jde, nejspíš bych tam nešla. Myslela jsem, že jde o nějakou předpremiéru pro novináře a ona to byla akce pro "celebrity". A možná to mě znechutilo. Byla tam i Ivana Chýlková se synem a... Evidentně byli nejžádanějíma osobama večeru. Pořád pořád kolem nich lítaly blesky, skoro si nemohli povídat a sem tam zapózovali. Hyenismus v přímým přenosu. Na další takovou akci zase dlouho nechci...

No a pak ten telefonát. Šla jsem do škobrtlíku, ale tam byla nějaká akce. A tak jsem změnila směr do oblíbeného lokálu za oblíbeným Číšníkem. Trochu mě to tam vyvedlo z míry. Už včera teda... Byly jsme tam s Bobkem a z prsatý roztomilý blondýny se tam mohli posrat. Teda naštěstí ne ten Můj, ale ten druhej, co má navíc těhotnou ženu nebo přítelkyni. Nevim, nakolik jeho chování ještě nepřekračovalo hranici "zábavné" konverzace s hosty. To Číšník jí nepřekročí nikdy a to se mi na něm právě líbí.

No ale šla jsem. Myslela jsem, že mě tahle směna má ráda, ale asi jsem se spletla, nebo nevim. Pěišla jsem tam a řekla, že ty dvě místa hned u baru nechci, jestli jsou dvě místečka ještě někde jinde. A Číšník říká, že pro mě samozřejmě vždycky. Ale musel odchvátat a Slečna, co s ním má vždycky směnu, koukala do počítače na volný místa a tvářila se bezradně, že jako neví, kam mě uložit. Do toho přišel Číšník. "Já mám pro slečnu spoustu volnejch stolků dole."
"Ale já ne." opáčila Slečna. Číšník se na mě podíval, vzal jídeláky a vykročil: "Můžeme?"
A já šla s očima bitýho psa a zkroušená, i dkyž jsem ani nevěděla z čeho.
"Dneska vás schovám sem." a usadil mě ke stolu za rohem od všech ostatních.
Když pak Kocourkovi o 15 minut později nabíd přesně to, na co jsem věděla, že bude mít ten večer chuť, pochopila jsem (už po stopadesáté), že Číšník je prostě profesionál.

Měli by mu tam denně líbat ruce za to, že pracuje zrovna v jejich podniku.

Dneska mi do práce přišel další řetězový mail. O tom, jak tyhle záležitosti nesnáším, už jsem psala. Psala jsem i o tom, jak u mě končí a dál je nerozesílám, ať jde o cokoli.

Tentokrát jsem ale měla sto chutí napsat všem těm idiotům, co mi tohle poslali, co si o nich myslím. A co mě tak rozlítilo?

Zpráva v mailu totiž vypočítávala, kolik může vysosat z českého sociálního systému romská matka na podpoře s třemi dětmi a manželem v lochu. Částka to nebyla malá a na konci mailu se výmluvně psalo: jak dlouho na tyhle peníze musíte pracovat vy? A vyděláte je vůbec?

Je to hnus. Hnus nad hnusy! Chtěla jsem všem těm idiotům, co to přeposílaj napsat, že vím, kolik taková ženská může získat. Přesně tolik, co každá jiná bílá matka v její situaci!!!


Jakkoli je můj vztah k Romům i Cikánům ambivalentní, tohle se mi z duše hnusí a skutečně mě to nadzvedlo ze židle. Tyhlety vásty dělaj naší společnost takovou jaká je — hnusnou, závistivou, nepřející a nenávistnou. A přesně tyhlety kecy dělaj romskou komunitu takovou, jaká je — uzavřenou, nekomunikující, svéhlavou a asociální.
Tyhle maily jsou jedním z míst, kde ten humus začíná.


A já se stydím za to, že to těm lidem nenapíšu. Jsem srab. Ani je neznám. Nechci vířit vody. O kolik jsem teda lepší než oni?
:/

Řikám si, jaký žiju skvělý život. Kdo by to byl řekl před pár lety...

Bála jsem se vždycky, že až budu jednou spokojená, že to nepoznám. Že vlastně nebudu spokojená nikdy. Pořád se budu za něčím hnát, pořád budu pochybovat. Teď ale myslím, že to přišlo.

Všimla jsem si toho někdy minulý týden. Jsem prostě spokojená. Všechno si hrozně užívám. Mám skvělou práci, kolem sebe super lidi... co mi chybí? Až by se chtělo říct, že nic. Až by se čekalo, že musí přijít nějaká rána, která mě zase usadí z obláčku hezky na zem.



Když jsem nastoupila do nové redakce, první den mi bylo do pláče. Z krásného moderně a vkusně zařízeného kanclu jsem se dostala do tmavé smrduté kobky, kde se mnou za den nikdo nepromluvil, protože jsem tam byla sama. Za dva měsíce se ta kobka změnila v oázu klidu a soukromí, kterou budu s při blížící se rekonstrukci jen velmi nerada opouštět.

Ráno jsem přišla, otevřela okno a ani mi nevadilo, že tam někdo někde až moc nahlas cosi vrtá a že to vrtá nonstop. Pustila jsem si rádio, zahájila ár rešerší, napsala pár mailů a pak přišel šéf s tím, že jsem přinesla moc hezké fotky z poutě a že je nejspíš použijeme. A taky pro mě dneska nebudou připravené žádné stránky, takže můžu odejít dřív.

V půl jedny jsem šla s Bobkem Andreou na oběd a už jsem se do práce nevrátila. Bylo krásně. Seděly jsme nad špagetama u Švandova divadla a pozorovaly cvrkot venku. Jediná skvrna na tom obědě byla ta, že Andrea vypadala ďábelsky dobře, jako ostatně vždycky, a číšník mě div nezapomněl obsloužit. Příště si musím vzít výstřih jako ona. Snad to pomůže...

Pak jsme se šly projít do Kinského zahrady. Krása. Už kvetou krokusy!

Koupila jsem si novou tašku. Už se mi nelíbí. Ale do konce týdne jí ještě beru na milost a pak v ní budu nosit věci na cvičení.

Odpoledne jsem šla se psama na procházku, která byla báječná, ačkoli jsme potkali Karla. Inu, nic není dokonalé.


Až večer mě naštval Kocourek, že má problém s mojí etikou. Nebavíme se spolu už od 22:10.


Ale stejně je ten život veskrze báječný. Ono se to totiž zase brzo spraví. A to je důležité vědět. Že cokoli se posralo, neposralo se navždy.

Jsem přičinlivá, a tak jsem jen za pár dní pokročila o level výš. Rozhodující lekci jsem totiž dostala na středeční tiskovce.

Zatímco jindy jsou tiskovky, které navštěvuju, z ranku těch o bércových vředech, encefalitidách, křečových žilách a spol. Dopřála jsem si tentokrát taky trochu luxusu a zašla na předváděčku nové kolekce kabelek Furla.

Nebudu zastírat, že vzhledem lokalizaci tiskovky na Staroměstkém náměstí, jsme se těšily (já, můj věrný druh Bobek -> Andrea a Pavlínka) i na nevšední zážitek z rautu. Když jsme tam tak seděly a sledovaly záležitost, která se organizátorům kompletně vymkla z rukou (nebylo vidět ani slyšet a 80% osazenstva to stejně nezajímalo), připadala jsem si trochu jako holubí letka.

Pokukovaly jsme pořád po studeném baru, kde byly vynikající záležitosti (jak se později ukázalo = lososové jednohubky, vynikající houstičky plněné samými dobrotami, tortilky z ocean corner a naprosto famózně luxusní těstovinový salát — kdo nejedl, nepochopí). A tady přichází ta lekce. Zatímco na ostatních tiskovkách moderátor nestačí ani domluvit, tady bylo už dlouho po konci oficiální části a u rautu pusto a prázdno. Jediný, kdo se tam vcelku cpal, by jakýsi chlápek, snad pomocník fotografa či co.

Proč, ptáte se? Inu... ta klasická squadra z tiskovek se sem nedostala. Tady byly samé módní redaktorky z předních lifestylových titulů, herečky, vyštýlované hubené vizundy (teda nevim, s jakým i/y se to píše) a ty se prostě k jídlu nehrnou. Jenže my už schválně málo obědvaly (šetříme teď totiž) a... ech, přišly jsme se prostě taky trochu najíst, no.

Nakonec jsme si dodaly odvahy. I na dortíky. Vynikající!
Ovšem lekce to byla. Jen nevím, jestli jsem teď lepší, nebo horší.

Ani ne tak tím, že ještě o půlnoci nebyl doma. Na to jsem si totiž zvykla. Ačkoli ten pán, co s ním byl na večeři vypadal seriózně (jakože třeba do deseti, chápete...). No ale prostě tím, že mi někdy v půl jedný řekl: "Přišel ti dopis." A prej hádej od koho.

Podle statusu obávanosti jsem se ptala na 02, spořku a finančák. Všechno se zamítavou reakcí. Přemýšlela jsem co ještě a...
"Ze školy? :-o"
Trefa...

Oblil mě pot, protože jsem stále nezaplatila školné (pssssst) a ani nehodlám. Ale víte, co mi chtěli? Zvou mě na promoci :-oo
Nechtělo se mi tam a bojovala jsem proti tomu. Pořád nejsem ještě úplně rozhodnutá. Ale vidim před sebou furt mámin obličej, když jsem jí řekla, že promoce ne... A navíc je to dobrá příležitost, jak seznámit naše a =M=aminku.

Rozmyslím se do konce měsíce. Pak budu muset natisknout pozvánky a zamluvit restauračku... Snad dostanu aspoň pořádný kytky!!!

Říkám Kocourkovi poslední dobou, že mi v našem vztahu chybí romantika. Kocourek zavile tvrdí, že o tom, co mu říkám, neuvažuje, ale asi to nebude až taková pravda. Dnesk mi totiž řekl: "Ale já jsem romantik! Ale svým způsobem!"

Ptala jsem se ho, co to znamená.
"No... chodim ti naproti do práce!" vyhrkl, "když si o to řekneš... Za kolik je to kocourků?"
"To je za půl kocourka. Ale abys moh bejt uznanej romantikem, potřebuješ aspoň deset kocourků!"
"Hm...," zamyslel se, "chodíme sepolu na večeře!"
"No... se nažrat... to neni moc romantický."
"Ale občas nám k tomu přinesou svíčku! Jako třeba dneska..." nechtěl se vzdát.
"Proboha! Ale to bylo fondue!"

Tak to vidíte. Kytku jsem si včera koupila sama. Kocourek je totiž praktik. "Proč bych ti kupoval kytku, když nevim, kdy na ní máš náladu? A stejně... ty si jí umíš koupit nejlíp."
"A chodíme spolu na procházky!" dodal po další chvíli uvažování.
"Jo... aby se nám psi nepochcali doma."
"A navíc ti furt řikám, že jsi krásná!" a zatahal mě za špek na břichu.

Romantika jak stehno!
Ale stejně ho člověk nemůže nemít rád. A já ho ráda mám. Kocourka jednoho...

Ale ten číšník se mi stejně líbí! A jo a jo a jo!

Jednou z mých nových povinností je i navštěvování tiskových konferencí. Je zajímavé, že v 90% pozvánek na TK nechybí ani upoutávka na raut. Novináři, reportéři, redaktoři... to je totiž pěkná sebranka. Banda vyžírků!

Nestačím zírat, když vidím, jak už ke konci projevu odborníků netrpělivě poposedávají na svých místech a jen co moderátor ukončí diskuzi, už se ženou k jídlu. Div se nepoperou o talířky a pak stojí pěkně v řadě, a netrpělivě pokukují po člověku, co je před nima, že mu to nějak dlouho trvá.
Všichni umí v těchto chvílích nahodit takřka nezúčastněný pohled, který má vypadat, jako že je jídlo vůbec nezajímá, že jsou ve frontě vlastně omylem a že je nakládání dobrot na talířky v podstatě obtěžuje.

Jakmile se ale dostanu "k lizu", mění se v dravé šelmy a umně nakládají na miniaturní talíře vše, co jen lze. V tomhle mají všichni lidi od novin a časopisů neuvěřitelné schopnosti. I na talíř velikosti podšálku jsou schopni navršit neuvěřitelné množství jídla a to tak, že sladké a slané se nedotýkají! I v nabírání dobrot prokazují velkou zručnost. Pravda, někteří takovou jistotou neoplývají, jako ten, co stál dneska za mnou.

"Vždycky si řikám, upadne mi to na zem, neupadne?", usmíval se na mě ten obrýlený sympaťák. V tom nahnul talířek a pěkná žlutá grilovaná paprička se poroučela k jeho nohám.
"Tak dneska se vám to povedlo, co?" zazubila jsem se na něj a naložila si jakousi kuřecí roládičku plněnou špenátem a uzeným lososem, která mi mimochodem moc nechutnala. Vždycky zapomenu na to, že uzeného lososa nejím...

Ještě nejsem opravdová holka od fochu. A zjišťuju to právě na rautech. Ještě pořád je mi trapné vstávat hned po skončení tiskovky, ještě pořád se neumím rvát u stolů, stále pouštím před sebe lidi, co mají ostřejší lokty a i když se opravdu snažím, u stolu toho mám na talířku vždycky nejmíň. A zrovna dneska měli tak dobrou grilovanou zeleninu...
Musím se ještě moc a moc učit!

Já od travianu: "Ty nebudeš snídat?"
=M= rozčileně: "Já čekám, až sníš ty svý dva chleby, abych si měl svojí snídani na co dát!"

Moje sbírka je zaítm nevelká, přesto se mi sem nehcce vkládat každý pár na samostatné fotce (i když jsem si teda dala tu práci a nafotila to). NA to budu muset ještě načerpat síly...

Zatím tedy všechno dohromady:

S kolegyní Andreou z bývalé redakce jsme prosluly dlouhými obědy. Když jsme jednou takhle vyrážely a naše další kolegyně Eva hlasitě vykřikovala, že má hlad, navrhly jsme jí, ať jde s náma.
"Kdepak holky! Já chci jít jen na nějakou rychlovku!"
Tak to jsme se trochu zastyděly, ale moc jsme se nepoučily.

Nyní dělá ona kolegyně Eva šéfku časáku, co bydlí přes chodbu od mojeho kanclu a Andrea pro ní dělá cosi externě. Přes dveře jsem jí zaslechla, jak s Evou cosi řeší.
"Andreo, já mám teď bohužel poradu..."
"Tak já si skočim s Petrou na jídlo," to jako se mnou, chápete...
"No ano!" vykřikla Eva, "jdi s Petruškou na oběd, to je skvělý nápad!"

A tak jsme vyrazily. Za hodinu a půl začala Andrea tak trochu poposedávat, jestli Eva nečeká nebo tak, aby něco neprošvihla. Já myslim, že to nehrozí.
"Hele, já myslim ,že Eva nás zná. Když vykřikovala, že oběd se mnou je skvělý nápad, tak jí muselo bejt jasný, že se tě tim pádem zbavila aspoň an dvě hodiny..."

Che... Nakonec jsme to zvládly za hoďku a třičtvrtě i s kafem. A od pondělka bude Andy opět dennodenně v baráku. To to teprve roztočíme :D.


Jo a dneska mi tři lidi nezávisle na sobě pochválili náušnice! Až najdu kabel od foťáku k počítači, tak vyhlásim řetězovku vyfoť svou sbírku naušnic! Tak se těště.