Nějak bylo, nějak bude

Chlapi už mě nepotřebujou :/

V pondělí moje vyčerpání z práce dosáhlo kritického bodu. Přišla jsem domů a najednou mě popadla touha vzít pastelky a něco utvořit. Fakt, že kreslit neumím, mě nemohl odradit.
V úterý mi kamarádka řekla, že nutkavá touha malovat, ačkoli to člověk normálně vůbec nedělá, ukazuje na totální psychické vyčerpání (kdysi o tom psala článek).

Výsledky mého snažení jsou sice lehce infantilní (avšak dalece předčily moje očekávání), ale musim říct, že mi tahle samoterapie celkem pomohla :).

Sluníčko chci ještě dotvořit.

Poslední dobou se mi zdají skutečně podivné sny. A nejčastěji se mi vrací ten o myši...
Jde pochopitelně o tu myš, co už jí máme skoro rok, tedy o pískomila.

Myš mi povětšinou uteče a stane se jí cosi příšerného, co jí dozajista do pár hodin přivodí smrt. Jen namátkou, co si pamatuju — jednou si sedřela kůži ze hřbetu, když utelka z klece za skříň a když jsem jí dávala do přepravky, že jí vezmu k doktorovi, ještě se to zhoršilo. Jindy jsem se rozhodla pořídit jí kamaráda, který ji ovšem zle zřídil, jednou mi zase utelka a čapnul jí Merlin. Sice jsem jí zachránila, ale už byla tak zřízená, že bylo jasné, že to nepřežije.

Ve všech snech se myši mojí vinou něco stane. Tím, že ji zachráním ze spárů čehokoli, ji ale nezachráním, jenom jí prodlužuju utrpení. Na konci snu pravidelně řeším knflikt: mám myš nechat napospas tomu, co jí ublížilo (pes, jiná myš apod.), aby bylo rychle a pro mě bezpracně po všem, nebo mám myší trápení ukončit sama?
Nikdy nedokážu ani jedno a tohle traumatizující zvažování, jestli jedno nebo druhé, mě donutí se probudit.


O snech o tom, jak se proplétám kdesi za války mezi bombami, nebo jak se topím v továrně na koberc kdesi v Polsku raději ani nemluvě.

Chce to snář nebo psychologa?

Kromě toho, že jsme se konečně zbavili starého oblečení, jsme navíc koupili Člověče nezlob se.

To byste nevěřili, jaká je to exaktní práce vybrat pořádné Člobrdo! Vyrazili jsme do obchodu s hračkama a hledali. Člověče tam měli tři. My chtěli to, co známe z dětských let. Nakonec jsme vybrali toto:



Obal vypadal tak, jak jsem si ho pamatovala od babičky s dědou. Vevnitř nás ale čekalo zklamání.
Co to sakra maj ty figurky za tvar?
Cože? Fialový figurky? Co je to probůh za barvu?
Jenom jedna kostka?
A figurky se před nasazením stavěj do oblouku, ne do čtverečku. Víte, co myslim... Prostě, když začíná hra a máte všechny figurky ještě v zásobníku.
Bejval přece vždycky do čtverečku no ne?
=M= během hry předepsaný barevný půlkruh okázale ignoroval.

Leccos je jinak. Všechno je z prapodivného důvodu značeno písmeny. Zásobník písmenem B, první barevný puntk, kam se nasazuje, písmenem A, domeček písmeny A, B, C, D.
Proboha proč?

Přesto byla hra na Sacré Coeur velkou zábavou. Porazila jsem =M=a 3x za sebou (pořád mu řikám, že má štěstí, že mě má). Okolojdoucí na nás dychtivě zírali, jeden pán dal dokonce svým pocitům průchod, když vzdychl: "Ja chcem tiež!"




A propos, koukali jste se tuhle na nekonečný novácký seriál s názvem "Ulice"? V jednom z posledních dílů tam rodina Liškových Člobrdo sveřepě nazývala Človíčko.
To se snad po*rali ne? Jak jako Človíčko? Kdo to kdy slyšel, ku*va?

To mi teda řekněte, kdy vám dal naposledy někdo něco zadarmo...
Mně se poštestilo právě dneska, v pátek 13.

Byla jsem se známou na obědě u horolezců, když tu zkraje hodovního veselí koukáme... a po jejím talíři si špacíruje jakási píďalka :-o.
Známá nelenila a zavolala obshluhu: "Promiňte, ale mně tady cosi leze..." Obsluhující slečna lehce znervózněla a se slovy "Omlouvám se, to bude asi ze salátu," těstoviny odnela.

Za chvíli byl talíř zpátky, porce podle mě tatáž, ale v obloze místo alátu — rajčátka a papriky. He :).

Nu — a jak jsme se dostaly k žádosti o účet, přiběhla slečna s účtenkou, kterou předložila jen známé a prý že: "poprosím vás jenom o těch 45 kč za kafe, to ostatní je na nás."

:-o
Cože?

"To jako všechno?" ujistila jsem se, jelikož mi bylo divné, že by jídlo a pití odpustili i mně. Ale slečna kývla, jakože všechno.
Notybrďo!

Venku jsme si se známou notovaly, jak máme hned pěknej den a ocenily přístup obsluhy. Jako fakt... to už se jen tak nevidí. A nedá mi to nepřipomenout jeden už aspoň dva roky starý zážitek z Kolkovny. Podnik jakože megaúrovně, kam mě Brauzr nalákal na luxusní cheescake. Jenže zrovna tahle várka byla nechutná, protože se jim jaksi nerozpustil ztužovač a fakt se to nedalo jíst. Po pár soustech jsem pohřbila naději, že se to zlepší a dortík nedojedla. U slečny jsem ho reklamovala, ona přišla s tím, že tahle várka se skutečně nepovedla, ale přestože jsem vrátila až na pár soust celý zákusek, na účtě byl v plné ceně — 120 Kč.
Tak to na*ere...

A vida — lokálblok, taková místní lepší hospoda... ale narozdíl od hogofogo Kolkovny vědí, jak na to!