Nějak bylo, nějak bude

V úterý večer jsme si s kolegama vyrazili do Ambiente Brasileiro. Oni na sushi, já na salátky a tak. Bylo to prima, ale musim vám říct, že bych nikdy nechtěla slavit v Ambiente narozeniny. Dělá to totiž kde kdo.

Za večer, co jsme tam byli my, oslav proběhla 5x!!! A to jsme tam prosím byli od šesti do jedenácti.
Děs.
Když šel průvod obsluhy s prskajícím dortíkem a balónkem poprvý, zvědavě jsme pokukovali a řikali si, jaký je to hezký. Když šli podruhý, řikali jsme si jééé... to je náhodička...
Když šli potřetí, už jsme se po sobě rozpačitě koukali, a počtvrtý... tak to byl trapas.
A to jsme ještě netušili, že toho pátýho oslavence půjdou nadvakrát, protože při prvním pokusu byl pán zrovna na záchodě...

Při té příležitosti jsem se ovšem prokecla, že jsem měla v sobotu narozeniny. Naprosto bezelstně jsem prohodila, že mě chtěl do Brasileira vzít v sobotu =M=, ale když vidím, jak ty oslavy probíhaj, díky bohu, že jsme tam nešli.

Tahle zmínka neproběhla bez odezvy. Přestože jsem skutečně nic nečekala a hlavně ani nechtěla, slyšela jsem včera asi v půl třetí za dveřma: "pssssss! Tři, čtyř... Happy birthday to youuuuu..." a tak dále.

No málem mě omejvali. Ale dort s pěti svíčkama a marcipánovou pětadvacítkou mě samozřejmě moc potěšil, stejně jako hora chlebíčků, ze který jsem notně ujedla.
Achjo.

Jsou hodný. Kurvaštelung, to mě ale mrzí, že jeden z mých nejmilejších kolegů odchází.
Achjo podruhý.


A pak jsem chtěla jít brzo z práce, ale vyrazila jsem s Bobkem Andreou na kafe a vrátit nějaký oblečení a doplňky z focení a domů jsem dorazila v půl sedmý. Pech.
Nechtělo se mi bejt samotný, tak volám Kocourkovi, kdy přijde a on že je s browserem na Florenci a prej že za hodinu a prej chce jíst venku.
Tak dneska od rána přemejšlim, kde je moje nejmilejší kolegyně, a ona jela za mě na biofarmu, ze který jsem se já vymluvila, takže jsem to včera psala bibi, jakože můžem dneska někam jít a ona řikala, že škoda, že nemůžeme už dneska — to jako včera, chápete, a tak já jsem si řekla, že vlastně klidně můžem, protože než dorazí Kocour na večeři, my si dáme aspoň kafe a proberem, co je novýho.

A tak jsme šly a šly, až jsme došly do Café de Paris, kam choděj nejen Francouzi, ale hlavně místní lidi, tim myslim místní z Malý Strany. A pak taky ty, který to náhodou našli, nebo ty, kterejm to někdo náhodou ukázal a to jsem třeba já.
Mně to totiž ukázal Kocourek, když tam slavil narozeniny jeho exšéf a ten je místní, protože bydlí odtamtud asi 20 metrů.

Byla jsem tam všehovšudy párkrát a toho blonďatýho číšníka jsem navíc viděla jednou jedinkrát. Přesto se ke mně choval velmi familiérně a to nemyslim ve špatným slova smyslu. Připadala jsem si chvílema jako VIP host, ale když se mě už počtvrtý přišli zeptat, jestli mi to sku-teč-ně chutná, tak to už jsem fakt nechápala, proč to dělaj.

Pak za námi dorazili =M= a browser. A modří vědí, že bibi s browserem bydleli v našem andělským bytě než se spolu rozvedli, jak včera browser řikal. Od tý doby spolu střídavě mluvěj a nemluvěj, ale včera spolu zrovna mluvili, takže to byl fajn večer.

A jak to dopadlo?
Dorazili jsme domů v půl dvanáctý a do půl druhý jsme hledali, jestli nemáme nějaký klíště nebo co, takže jsem do práce zase nic neudělala, přestože jsem o tom při odchodu ve čtyři odpoledne byla fakt přesvědčená.



Uf... tak takhle dlouhej zápisek a takovymhle vagabund stylem jsem nenapala dobře tři roky :). Doufám, že kdo dočetl až sem, si to řádně užil ;).

Díkybohu!
Ale hned v zápětí to musím zaklepat, aby se to nezakřiklo! Ťuk, ťuk, ťuk...

Rozhodla jsem se asi tak před dvěma měsíci, že už to takhle dál nejde. Při pohledu do zrcadla jsem stále neměla ten pocit, že by to bylo tak strašné. Ale strašné to být muselo, když jsem od dob střední školy (období, kdy jsem denně sportovala a byla fakt ve formě) nabrala víc než 15 kilo. Achjo.

Všemu na prdel daly fotky z hrnčířského trhu v Berouně.
A dost! Řekla jsem si a pustila se do toho.
A od té doby držím. Někdy víc, někdy míň, ale vcelku se snažím. A nese to svoje ovoce!

Kolik jsem zhubla celkem za dva měsíce snažení, to nevím. Váhu máme totiž teprve dva týdny a za ty jsem zhubla cca dvě kila.
Celkem to vidím na 5 kilo.
Hurá!

A víte, co potěší, když je krize největší?
Když vám někdo řekne, že jste zhubli!
V týdnu jsem měla pocit, že furt žeru tak, že je po dietě a že to prostě nevydržim. A tu mi korektorka, co se mnou sedí v kanclu, povídá, že mi to poslední dobu sluší, že jsem určitě zhubla.

I rozzářila sjem se a jala se jí vypravovat příkoří, které ssebou dieta přináší. Chápavě pokyvovala, ale myslim, že mě moc chápat nemohla, protože prý nejvíc ztoulstla v druhém těhotenství — o 10 kg!!!
Tak takový člověk mě chápat nemůže.


Jo a víte, co je pointa tohohle zápisku?
Že za tenhle týden jsem kilo zhubla i přesto, že jsem sežrala dvě narozeninový bonbošky skoro sama!

Jójo... jednou to přijít muselo.

Právě jsem přesadile diefenbachii a nejradši bych dala Ctrl+Z. Až přiložim fotku, pochopíte.
Kytka vypadá jak po absolátním masakru a stejně tak půlka obýváku. Hlínu mám bez nadsázky až za ušima a při pohledu na to boží dopuštění se mi chce sprostě nadávat.

Do toho mě nechutně svěděj ruce, zřejmě podráždění šťávoiu z kořenů. Achjo...
Kocourek se mílovými kroky blíží z Kampy a já bych nejradši odešla, zaklapla za sebou dveče a vrátila se, až bude všechno zase hezký a uklizený.



FOTO:

=M= je každé ráno nechutně aktivní, i když na druhou strnau... díky bohu za to. Dnes opět vstával před půl devátou. Zatímco já mám ještě pravidelně půlnoc, můj milý si dá osvěžující sprchu a vezme naše čtyřnohé černé chlupaté přátelé na procházku na nábřeží. Já se zalepenýma očima malátně vstávám z postele a ploužím se do sprchy, když svěží =M= připravuje snídani pro zvěř i pro nás.

Když se konečně zlidštím natolik, abych mohla koupelnu opupstit, mám už na stole lahodnou krmi, =M= mi s polibkem popřeje dobrou chuť a můžem se na to vrhnout.

Idylické ráno korunujeme tím, že mě =M= doprovodí pěšmo do práce.
Krásný den může začít :).


A tohle prosím dělá po cca 1355 dnech, co jsme spolu...