Nějak bylo, nějak bude

mnozí moji milovaní čtenáři vědí, že sem v úterý skládala zkoušku z dějin polska.
logicky sem kvůli zkoušce musela opustit milovanou zatáčku a vydala sem se do víru velkoměsta.
po tom, co sem ze třiceti otázek 6 nevěděla, sem zbytek tak nějak proškrtala a řekla sem si, že nemá cenu se trápit, test sem odevzdala (očekávám trojku) a šla sem zabít čas na net, než mi pojede vlak.

kde se vzal, tu se vzal na icq online =M=. prej, že jestli vydržim v pze do tří, tak bysme se mohli vidět, protože má rande s nějakou novou blogerkou, tak bysme mohli na oběd.

výborně. zabiju dvě mouchy jednou ranou — uvidim novou blogerku, najim se, uvidim =M=, pohlídám =M= — no tak dobře...víc much :)

po obědě =M= navrh, že bysme mohli zajít na onu výstavu leni riefenstahl, na kterou už sem o víkendu neměla sílu a po výstavě skočit ještě někam na kafe.

takjo...

koukli sme se na fotky a zapluli do café louvre, který bylo založený roku 1902 a opakovaně se tam vraceli třeba karel čapek nebo albert einstein.

a tam, při pojídání báječnýho dortu sacher sem napsala mamince první sms, že dorazim domu pozdějc — snad kolem osmý.

myslela sem, že sednu na vlak v 18,40, ale =M= na mě pak začal dělat psí oči, jestli bych nechtěla jet až 19,40, že by pak šel rovnou na nějakou session s lobbem a spol.
no...byla sem celkem unavená, a tak kladnou odpověď obdržel až po zpracování celýho sachrdortu

když sme odešli z kavárny, musel =M= ještě strašně nutně do nějakýho obchodu s knížkama, prolistovával různý typografický almanachy, až objevil i jeden se svým ménem a musel si ho nutně koupit.
to už sem si poklepávala na hodinky, protože vlak za chvíli jel.
i natáhli sme krok směrem k nádraží a =M= do mě hučel

"dyť ty chceš, aby ti to ujelo... :)"

no to sem teda nechtěla a šla sem tak rychle, že dalším rychlostním stupněm už by byl jen běh. pak sem ale zpomalila, protože mě začla bolet noha a taky už sme byli kousek od nádraží

"že ty chceš, aby ti to ujelo?"

no a tak sem zase přidala do kroku, nicméně když sme doběhli k nástupišti, vysmívaly se nám červený zadovky právě odjíždějícího couráku do zatáčky — ujelo nám to.

strašně mě to otrávilo. nejen proto, že sem chtěla vidět er pé a balírnu s ester ládovou, ale hlavně proto, že sem byla unavená a těšila sem se do svojí postele, proto, že sem mamince řekla, že do osmi budu doma, proto, že sem se nechala ukecat a zůstala v pze, ačkoli sem mohla bejt doma už ve dvě odpoledne.

další vlak jel už v půl devátý, ale já sem najednou byla tak zničená, že sem nemohla vůbec nic.

"ty se zlobíš?"

ale ne..nezlobila sem se. jen sem se nedokázala usmát a říct, že je to fuk.

"tak u mě zůstaň...když zůstaneš, tak já se vykašlu na loba a spol a pudem hezky domů a do postele, hm?"

jenže to znamenalo zavolat domů, vyslechnout si křičící naštvanou mámu...na to sem neměla sílu.

jenže když sem pak koukla na =M= a představila si mámu, která už bude naštvaná tak jako tak...zvědla sem telefon, nechala se seřvat a pak sme jeli do marks&spencer koupit noční košili, protože tu svojí sem si akorát v neděli odvezla domů.