Nějak bylo, nějak bude

vzbudila sem se do krásnýho sobotního rána. špinavými okny do ulice sem neviděla, že drobně mží, s auty jezdícími nonstop pod okny už sem se smířila, vedle mě milovaný =M=...co víc si přát..

chtělo to už jen snídani do postele. čerstvé pečivo s nějakou tu mňamku k tomu.
=M= nevypadal, že by se mu chtělo vstávat a konat a tak sem se oblíkla a vyrazila do alberta.
nakoupila sem a cestou zpátky domů si představovala, jak přijdu, =M= bude ještě spinkat, já mu připravim jídlo a vzbudí ho vůně čerstvých housek a teplého čaje.
já mu popřeju "dobré ráno, miláčku" a bude to prostě jako z filmu...

za tohoto přemítání sem vytáhla klíče z kapsy a jala se odemykat domovní dveře a ejhle...
nešlo to

to mě ani nepřekvapilo. nešlo to už včera. proto sem si vzala s sebou i =M=ovy klíče, kterejma sem několikrát předtim otevřela bez problému.
ejhle podruhé.. nejde otevřít ani =M=ovejma klíčema :-o

tak znova...
klíč do zámku...otočit...zabrat...nic.
tak ještě jednou. klíč do zámku...otočit...nic. tak na druhou stranu...
zamknout šlo. ale odemknout nikoli a už se mi pomalu začínal tvořit mozol na prstě.

nu což...máme zvonky, zazvoníme si.
stiskla sem zvonek označený jmenovkou mady a =M= a pak ještě několikrát ale nic.
co tam sakra dělá?
i kdyby spal, tak ho to přece vzbudí!
asi je ve sprše...

tak sem čekala a pokoušela se znovu odemykat, ale vypadalo to, že se klíč spíš zlomí, než by dveře povolily.
znovu zvonek
nic
tak zkusim zavolat...když sou dovnitř slyšet auta, můj hlas bude slyšet taky.

jen tak na okraj musím říct, že mobil sem si zapomněla doma :). ale bylo to vcelku jedno, protože =M= si stejně vypíná zvonění, takže by prd slyšel :(

"=M=" volám z plna hrdla.
nic
"eeeeeeeeeeeeeeeeeemmmmmm" volám ještě z plnějšího hrdla, ale prd.

začínalo pršet víc než jen málo a já začínala cítit slzy hrnoucí se mi do očí.
naproti máme lahvárnu staropramen a hned vedle bylo cosi, co sem považovala za hospodu. třeba mě tam nechaj zavolat...

nebyla to hospoda. byl to hotel berlin a v něm tři fúrie.

"dobrý den, promiňte, dalo by se od vás zavolat?" začala sem se zoufalstvím v hlase.
"nedalo!" odsekla mi jedna z nich
"ani ve výjimečných případech? víte, já bydlim tady přes ulici a nemůžu se dostat domů..."
"ne! děte si k metru. tam máte automaty!"

byly na mě zlý! jedna mi nehezky odsekávala, druhá čuměla a třetí se mi pomalu nepokrytě smála!
proto radim — vyhýbejte se hotelu berlín obloukem, nejsou tam dvakrát sympatický.

a tak sem mazala k metru a našla automat na peníze, bo kartu nevlastním.

vhoďte minci
vhodila sem minci a začala vytáčet číslo na svůj mobil, protože =M=ovo si nepamatuju.
jen tísňová volání začalo běhat po displeji toho krámu a já jen zaklela.
desetikoruna v hajzlu.

v zoufalství sem oslovila státní orgán procházející se kolem metra a ten mi poradil, že další automaty sou ještě u McDonalda a pak na knížecí.

inu vydala sem se k McD a konečně volala.
vytáčím číslo
tút tút tút tút...konec
hm...asi to nechá zvonit jen určitou dobu a pak přestane vytáčet. tak znova..
tút tút tút tút...konec
šmarjá...tak to zvedni...oslovuju =M= v duchu a vytáčim číslo potřetí.

"prosim.." ozvalo se konečně na druhý straně
"prosimtě nám nefungujou zvonky nebo co?" vyjela sem hned na něj. on se začal smát nebo co s já pokračovala
"nejde mi odemknout, tak se obleč a seběhni mi otevřít. sem teď u mcdonalda, tak budu za pět minut doma."

díkybohu..

a mazala sem zpátky k našemu andělskýmu domu a dole už stál =M=.
padla sem mu celá zmáčená do náruče, protože za celou tu dobu (hodina a půl), co sem se pokoušela dostat dovnitř, se pěkně rozpršelo.

"pročs mi neotevřel? tys neslyšel, že zvonim? a volám na tebe?"
"mady..oni jak sou zavřený dveře, tak neni nic slyšet..."
"achjo :(.a pročs mi nebral telefon?"
"tak já sem viděl, že volá někdo z pevný, tak sem to prvně típnul, ať zavolá pozdějc. když volal podruhý, tak sem si řikal, co je to za neodbytnýho otravu, típnul sem to a vypnul sem zvonění, aby mě to nerušilo."
"ježíšímarjá...tak tys vypnul zvonění? to ti nebylo divný, že ještě nejsem doma nebo tak něco?"
"no, bylo. já ti chtěl zavolat, ale pak sem si všim, že máš mobil vedle na posteli, tak sem si řek, že ses asi s někým zapovídala nebo tak...
no a když to číslo volalo potřetí, tak sem si řek, že je to pražský, navíc odněkud z anděla a už mi to bylo divný, tak sem to vzal"

no díkybohu.
tak já moknu dole pod vchodem, volám jak blázen a on vypne zvonění, aby ho to nerušilo. panenkomarjá...

"poď ke mně.." řekl mi mazlivým hlasem a tak sem se k němu celá mokrá přitiskla a nechala se utěšovat.
jestli mě teda tohleto čeká každý zdejší ráno, tak to se mi tu líbit nebude...

naštěstí už v neděli ráno zazvonil pan majitel a přinesl nám nový klíče odzdola. asi sem nebyla jediná, komu ten zámek pil krev!