Nějak bylo, nějak bude

v sobotu odpoledne sem sbalila bobše pár švestek a vyrazily sme do prahy.
cesta vlakem se jí moc líbila. ne tak už cesta trambajem, která jí připadal nemístně dlouhá a ona podivná věc, kterou sem jí mávala před čumákem, moc pozitivních dojmů taky nedodala.

konečně sme vystoupily na naší andělské zastávce a dobelhaly se do andělského bytu, kde sem zanechala tašku, která obsahovala zásoby jídla pro regiment vojáků na 30 dní.

hurá do parku.

šmarjá...kde ten =M= zase je? volám mu jako sběsilá, telefon vyzvání, ale to je asi tak všechno.

"já sem seděl na lavičce a táááákle sem mával rukama" řiká mi pak. ale copak já tak daleko vidim? přes celý nábřeží? achjo..

bobša měla moc velkou radost, že =M= vidí, nicméně když se k ní začal lísat i singr, nadšení poněkud polevilo.
do toho se přidalo moje napomínání, ať nechodí tak ke kraji, a už byla celá otrávená.

večer pak trucovitě ležela na svojem polštářku, kterej sem jí dovezla, zadkem k nám, zatimco singr se čile lísal.
bylo mi jí líto. vypadala jako zoufalej uzlíček co tu dělám? proč tu sem? já chci domů...do zatáčky, za kočkama...:(

neděle už vypadala trochu líp. vyrazili sme na klamovku do parku pořádně pesany provětrat. singr z toho byl celej mimo sebe (i když možná to bylo spíš tim, jak ho =M= vytáh vodítkem asi metr do vzduchu a pak s nim několikrát zatočil nad hlavou, když se na něj — jako na singra — zuřivě vrh nějakej moc velkej pes).

my si dali podivný jídla v restauračce přímo v parku a pak hurá domů a vrhli sme se na vyblejskávání naší plovoucí podlahy (ne, že by to šlo :/).

večer sme si chtěli dopřát trochu sexu, ale nepovedlo se.
psi kolem nás pobíhali a čim víc sme byli vzrušený my, tim víc vzrušený byli i oni, až na sebe začali vrčet, jak se předháněli, kdo bude mít místo v přednější řadě, aby líp viděl. z jejich věčnýho odhánění z nás vzrušení pomalu opadávalo, a když sme se rozhodli zavřít jednoho do předsíně a druhýho do obýváku, za jejich štěkotu opadlo vzrůšo uplně.

njn

nedostatečně poučeni sme se o totéž pokusili i v neděli odpoledne s tim, že to uděláme fikanějc. nebudem je zavírat, jen se prostě my přesunem do obejváku a oni si dál budou ležet na naší matraci.

tak jednoduchý to nebylo, protože se na nás museli přijít podívat. bobša ani na opakovanou výzvu k odchodu nereagovala, seděla mi vedle hlavy a koukala, singr koukal ode dveří.

"to nepude" řekl =M= a měl pravdu.

o několik hodin později:

"když sem cejtil, že mi singr leží na nohou, a viděl, jak držíš bobšu za tlapku, řek sem si, že už nikdy nechci šukat se psama"

jj...ani já.
a že nešlo o žádný týrání si zdůvodňuju sama sobě tim, že my je k ničemu nenutili. přišli se koukat ami. já pak jen musela bobšu odstrkovat, protože se jinak pokoušela dělat s mojí rukou to, co by jinak pes měl dělat s ní.

achjo..