Nějak bylo, nějak bude

proč to nepřiznat. čtu harryho pottera a nestydim se za to.
i když trochu asi jo, protože teď sem seděla 15 minut na aj, nudila sem se až hrůza, ale vytáhnout barevnou knížečku s chlapcem s jizvou na čele sem se neododlala.
přecijen nevim, jak by to strávili moji intelektuální spolužáci.

knížku už si chci přečíst od chvíle, kdy sem o ní prvně uslyšela, ale pořád sem se k ní nemohla dostat. kupovat se mi jí nechtělo a v knihovně furt nebyla nebo sem si jí neuměla najít.

až teď mi moje nová "práce" dala příležitost se ke klenotu dostat.

jednoho krásného dne sem se začala bavit s těma nejmenšíma, co učim, právě o harrym potterovi. slovo dalo slovo a mrňousové slíbili, že mi knížku pučej.
předháněli jeden druhýho, kdo bude ten vyvolený, a bude mi smět knížku přinýst. vyřešila sem to velice šalamounsky, jak se nakonec ukázalo.

"přineste jí všichni, kdo si na to vzpomenete."

další hodinu se půlka dětí plácala do čela, že na to zapomněli a knížku dones jeden jediný!

přečetla sem jí takříkajíc jedním dechem, a i když mě =M= prosil, ať už mu z ní víckrát nečtu, nic mě neodradilo od toho, abych prťata nepoprosila i o druhý díl. od včerejška už ho mám doma a nemůžu se dočkat, až nastane chvíle, kdy se do něj budu moct pořádně zakousnout. sem snad proto dětinská nebo intelektuálně méněcenná?