Nějak bylo, nějak bude

poslední dobou mě tíží úvahy o mojí budoucnosti. co já jenom jednou budu dělat?

"víš vůbec, co bys chtěla jednou dělat?" zeptal se mě =M=

"ne"

co mám sakra dělat, když vystuduju tu mojí milovanou školu?
když sem pročítala knížku kam na vysokou školu, psali tam o našem ústavu v superlativech a slibovali uplatnění ve státní správě, v diplomacii, jakožto i v soukromém sektoru, popřípadě ve spárech eu, ať už na příslušných odborech v čr nebo v bruselu a podobně postižených městech.
i na škole nám vnucujou, jak se hezky uplatníme v eu, ale já už sem velká holka, takže vim, že to neni tak uplně pravda, že nás tam dostatečně nevzdělávaj a i kdyby... že už to vlastně nechci.
ani státní správu, ani soukromý sektor, žádnou diplomacii.

chci být novinářkou!

"super, mohla bys psát nějaký články o mezinárodních vztazích, eu a tak. abys uplatnila školu!" jásal =M=

"šílíš? psala bych do ženskýho časopisu :)"

=M=ův úsměv se protáhl do podivného šklebu a pak mě pohladil stylem z toho vyrosteš...

nu což. na přemýšlení o svojí budoucnosti mám ještě minimálně měsíc a když mě nevyhoděj, tak ještě další rok :).

a třeba budu novinářkou... popelářkou... proletářkou...