Nějak bylo, nějak bude

vždycky, když odjíždím ze zatáčky domů se snažim, aby to proběhlo v pohodě.
jestli se totiž něčeho bojim, tak je to zavření vrátek.

jenže někdy prostě neni zbytí a tak sem tuhle neděli odjela bez rozloučení.

jo. možná, že kdybych nebyla nalomená ze sobotních zážitků, tak bych se přes leccos přenesla, nicméně ne vždycky máte svůj den.

co bylo příčinou?
no bobša.

bobša totiž denně jí asi čtyři druhy prášků třikrát denně, má vodu na zapálenejch plicích, srdíčko je čim dál horší.
ALE! ale ačkoli to zní nevesele, tak špatný to s ní neni. je veselá, hravá, žravá, jen se jí občas hůř dejchá.
mámu to ale stresuje. prej nespí, pořád cítí tíseň atd. to se taky projevuje tim, že na bobšu řve, ať leží a spí, kdykoli dělá něco jinýho kromě ležení a spaní.
jakmile neleží a nespí, tak je máma nervózní, že s ní něco je atd, atd.

já chápu, že jí dělá starosti, že je vyčerpávající se o ní starat. ale když sem řekla, že si jí teda vezmu do prahy, nechce o tom ani slyšet. že se o ní nepostarám, že to nebudu umět, že tu nebude šťastná a kdesi cosi.
až na to, že by tu pravděpodobně opravdu nebyla šťastná, je to ostatní samozřejmě blábol.

vzala bych si jí třeba na pár dní, aby se mámě ulevilo nebo tak, ale to ona nebere jako řešení. jediný řešení podle ní je, abych jezdila častějc do zatáčky a obávám se, že na mě začíná tlačit, abych se vrátila uplně.

to nikdy! o psa se postarám. je můj a tak je to moje povinnost. ale tam už se vrátit nechci. stačí mi tam dva dny v tejdnu a už sem z toho ve stresu a mám nonstop slzy v očích. natrvalo se do toho teroru už nikdy nevrátim.
navíc až mě teď vyhoděj ze školy a já si budu muset najít práci, tak už bych tam nevydržela vůbec.

takže tohle neni žádná vtipná a někam směřující story, to je jenom pár písmenek pro úlevu.