Nějak bylo, nějak bude

včera mě na ulici oslovil muž. no, nebylo by to až tak zvláštní, kdyby...


"how are you?" zeptal se mě ten nápadně snědý muž, proč to neříct, byl to černoch.

"fine, thanks" odvětila sem a mazala dál.

dál na mě něco žvatlal a tak sem radši předstírala, že čtu sms, protože sem stresem a překvapením zapomněla, že chci vlastně zavolat =M=ovi, jestli už je doma.
když sem si na to vzpomněla a volala sem, měla sem pocit, že onen muž už je pryč, nicméně, jen sem domluvila, už na mě zase halekal

"excuse me"

mno...třeba něco potřebuje..

jo. potřeboval. moje telefoníí číslo! a já kráááááva nebeská sem mu ho dala.

"já to chápu" řek xycht, když sem dorazila k nám domů
"člověk se ho chce zbavit, tak mu dá, co chce"

celou dobu sem si řikala, že je mi jasný, o co mu de a že se s nim už nebudu dál vybavovat a vysvětlovala sem mu, že můj boyfriend is around the corner, což opravdu byl, nicméně mi nešel v ústrety, jak sem si myslela, nýbrž diskutoval s xychtem za dveřma našeho bytečku.

"a tys mu dala svoje pravý číslo?" zeptal se =M=

sklopila sem stydlivě zrak.

"mady..." pohladil mě po vlasek a znělo to jako ty blbounku..

nojono..když já neumim říct ne. já mu řikala, ať mi dá svoje číslo, že se mu ozvu, ale on řek, že neni blázen, že to bych se mu už neozvala a že se nutně musíme sejít a že když už mám bójfrenda, že mu aspoň můžu dělat sistr a takovýhle žvásty.

noco...to, že má číslo, ještě nic neznamená. jenom s nim nesmim zahajovat už žádnou komunikaci, protože prostě neumim říct ne :(

jo..a taky mám v hlavě takový ty katastrofický vize..
on byl sympatickej a fajn, ale co když je to nějakej lovec bílýho masa, já s nim pak pudu po ulici, najednou se otevřou dveře projíždějícího auta a já skončim, víte kde...

jj...aspoň je co psát do deníčku