Nějak bylo, nějak bude

včera sem opět opouštěla zatáčku a vyrážela do matičky prahy tentokrát o něco později než obvykle, a tak mě překvapil docela dost narvanej vlak.

dorazila sem až na začátek prvního vagonu a nikde nebylo nijak lákavý místo. sedla sem si teda na sklápecí sedačky k jednomu starýmu pánovi a celou cestu toho pak litovala a to ani ne tak kvůli tý dvacce, co ze mě vymámil.

"frfni, frfni, nejede, frfni, pozdě?"

cože? hm...asi myslí, jestli ten vlak nemá zpoždění...

"mmmm...myslim, že ani ne" zavrtěla sem hlavou.

děda se naklonil a poprvé mi umožnil, abych se zhluboka nadechla toho nelibého závau, který byl směsí smradu nemytýho člověka, pachu starých lidí, "vůně" hospody a něčeho neidentifikovatelnýho.
"brbli, fň...vy nejedete pozdě"

ani nevim jak (asi intuitivně) sem pochopila, že mě vídává na nádraží v dřívějších hodinách.

"ještě tak pozdě neni" usmála sem se na něj.

"jedete se bavit?" překvapila mě jeho první srozumitelná věta.

"ne. já jedu domů"

nemám nic proti rozhovorům s cizíma lidma. kolikrát bych si i ve vlaku ráda povídala, aby to rychle utíkalo. ale rozhovor s někým, komu nejsou tři čtvrtiny slov vypuštěných slov rozumět, mě trochu znervózňuje.

četla sem si. četla sem si až do roztok-žalova a nedbala na to, že na mě děda pořád kouká a nenápadně sem tu a tam odvracela hlavu, abych se pořádně nadechla, když už se mi z toho zápachu dělalo nevolno. odsednout si mi bylo trapný.

taky sem se dozvěděla, že děda dal posledních 1600 z důchodu nějakýmu vykukovi, co mu slíbil ubytování někde v tursku a pak se na něj vybod. že byl na esenbé, ale tam mu řekli, že nalít a že se na to podívaj, ale ať nic nečeká.

ano. bylo mi ho líto. na druhou stranu..nevim, jestli sem si poslední dobou vybudovala po vlivem žití v praze, kde se s tim člověk setkává na každým kroku, nějakej odstup, nebo jestli ztrácím sociální cítění. prostě sem mu na to soucitně přikyvovala a sem tam řekla pár slov, ale odmítala sem si to připouštět jako nějakej svůj problém.

v bubenči mě požádal o deset nebo dvanáct korun na polívku.
dala sem mu dvacku. asi viděl, že mám v peněžence dalších dvanáct set (jenže to vlastně nejsou moje peníze, ale naše peníze — moje a =M=), nebo se prostě jen potřeboval vypovídat a tak mi vykládal, jak jede do armády spásy, a že neví, jak to bude dělat, že ho tam nechaj jenom vyspat, ale přes den musí bejt někde venku. a že nemá žádný peníze a kdesi cosi.

"a kde bydlíte, jestli to neni tajemství?"

no neni. a anděl je dost velkej, ne?

"na andělu"

pokejval hlavou.

bála sem se, že by chtěl, abych mu nabídla ubytování. já sama sem přemejšlela, jestli bych toho byla schopná.
asi ne. je sice hrozný, že lidi obecně, navíc důchodci, dopadnou jako bezdomovci. blíží se zima a tak... ale nabídněte cizímu člověku azyl u sebe doma..
kdepak.
a peníze?
nemám. kdybych měla, asi bych mu je dala, i když si pak vždycky nadávám. určitě je to samej podvodník :(

z vlaku sem vyrazila nadzvukovou rychlostí, aby snad nešel za mnou a nechtěl si povídat, nebo tak něco.

"tak nashledanou. a budu vám držet palce, aby to rychle dobře dopadlo." -> má prej už zamluvený místo v domově důchodců, leč je teprve v pořadí, a musí čekat.

kde je jeho rodina? to nemá nikoho, kdo by se o něj postaral? a měla bych se za svoje myšlení stydět?