Nějak bylo, nějak bude

v neděli kolem třetí započala ona velká akce hurá — montování skříně.

"prosimtě, to budeme mít jedna dvě!" holedbal se táta, ještě než sme vyrazili ze zatáčky.

v půl sedmý to pořád ještě neměl a =M= mi řekl, že zatímco sem byla s maminkou venčit singra, můj otec se snažil ku zdaru věci přispět i párem sprostým slov.

takže: skříň stojí. nemáme ale pořád šuplíky. když nám v ikee oznamovali, že čela šuplíků nejsou,

"čela nemáme, až tak za tři týdny"

ještě sme netušili, že bez čel se šuplata smontovat nedaj.
no co. když sme to vydrželi bez skříně půl roku, vydržíme to teď pár týdnů bez šuplíků.


koupila sem si záclonu.

"a kolik tě to nakonec stálo?" ptala se mě natěšeně maminka, protože by si jí nejradši koupila sama.

"něco přes 1 300."

"ježišmarjá" koulela očima. to ona by si koupila nějakou levnější a k tomu tohle a tamto...

nojo. jenže já koukám po zácloně už pěknou dobu a žádná se mi pořádně nelíbila. navíc nevim, kolik stojej normální záclony. a taky si nechci něco kupovat jen proto, abych to měla, a protože je to levný.

když sem doma povídala, že ta skříň asi vyjde na 10 000, začala mi maminka nabízet skříně z masivu s (těžko) posuvnýma dveřma, co máme v chodbě.
ale já nechci starý, použitý věci. docela mě děsí, když vidim ty byty mladejch párů, kde je každej kus nábytku jinej a sedačka z mikroplyše už plešatí. chápu, že sháněli, co se dalo, a museli šetřit na jiný věci. ale my zatim nemusíme a tak klidně žiju pár měsíců bez skříně a spim na matraci bez postele. vim, že si nakonec koupíme něco, co se nám bude líbit.

jenom škoda, že si budu muset počkat, než náš byt konečně uvidim jako lidský sídlo. jen co sme jakž takž sklidili náš bordel do nový skříně, nastěhovali se knám great cornholiovi, takže tu máme ještě víc beden než předtim.

snad to tu spolu těch pár dní přečkáme ve zdraví.