Nějak bylo, nějak bude

znáte to. dete po ulici a všichni se po vás dívaj.

sakra, co to se mnou je? řikáte si a hledáte, jaká podivnost na vás ostatní zaujala. ryhle kontrolujete poklopec, uhlazujete vlasy, otíráte z tváře fiktivní smítka.

někdy vám prostě nezbyde nic jinýho, než se smířit s faktem, že vám to jednoduše sekne a rozdávat úsměvy na všechny strany.

dneska sem takhle rozdávala úsměvy v kárfůru.

samozřejmě. jako na potvoru. poprvý, když se přestanete podceňovat a bát se, že pohledy ostatních sou spíš pobavené než obdivné, na to dojedete.

já na to dojela, když sem se sehnula pro instatní hrachovku. při narovnání mi došlo, proč na mě všichni tak čučej.
nekoukali totiž na mě, ale na moje břicho a kus podprsenky, kteréžto odhalovaly dva rozepnutý knoflíčky od košile.

ach jo. trapas!

největší bžundu z toho určitě měli ty security mani, který seděj někde tam nahoře. dneska sem si totiž vykračovala obzvláště sebevědomě!