Nějak bylo, nějak bude

"chceš ochutnat bramboru?" volám na =M= z kuchyně.
"nee.. já už bych na to měl pak chuť"

pekla sem kuře na medu s americkýma bramborama. můj je to oblíbenej recept, ale protože =M= nemá rád maso na kostřičce, dělala sem to poprvý.

"ale voní to moc hezky" vykřikoval ještě hodinu předtim, než to bylo dodělaný
"doufám, že ti to taky bude chutnat.." máma to totiž moc ráda nemá. ale to sem mu zamlčela, aby neměl předsudky.


"to maso nějak smrdí..." očuchával nedůvěřivě sousto na idličce.
už je to tady
"ale nesmrdí!"
"čuchni si!"
"tak to nejez, no!"
"a co bysme s tim asi pak dělali?"
"no co.. já bych si to vzala zejtra k obědu"
"přece nebudeš dojídat zbytky.."

a tak se v tom ryl jako ve chcíplejch jiřičkách a každý sousto přežvykával sto let. radost pohledět.
"tak to nejez, když ti to nechutná"
nedal si říct a všechno sněd.
jestli pak budeš řikat, že je ti blbě...

pak se ovšem tvářil jako boží umučení. byl protivnej jak noc.
"já sem asi nasranej"
boooože... kvůli jídlu?
"tak pročs to jed? dyť mně by nevadilo, kdybys to nechal"
"bylo to jídlo.."
co by za to děti tamhle v somálsku daly...

láska asi vážně prochází žaludkem. jedno kuře na kostřičce a co z toho bylo..
nemluvil se mnou jak dlouho, jen bručel jak starej protiva.

"víš co? ty už přestaneš bručet a já ti slíbim, že už to kuře nikdy dělat nebudu."

nakonec to dobře dopadlo. ovšem platí, že s chlapama je to jak s malejma děckama.