Nějak bylo, nějak bude

to sem si opakovala včera večer několikrát do minuty.
no jen si představte, co byste dělali vy...

=M= měl včera školení. ne, že by se byl školit. on školil.
obyčejně končí tak kolem pátý hodiny a školící místnost máme tak čtvrt hoďky od domu. když ještě v osm nebyl doma, řikala sem si, že si asi zase zašel s dětma do kavárny. když mu v půl desátý na deset došly smsky, co sem mu posílala v poledne, řikala sem si, že už de domu a zapnul mobil.
když ani za půl hoďky nedorazil, rozhodla sem se mu zavolat, abysme si to vyjasnili.
tu du du tú.
vybil se mu mobil.

byla sem vcelku v pohodě. teda... ještě tak hodinu. v jedenáct sem došla se psama. až na nábřeží, což v noci teda obvykle nedělám! ale tak nějak sem doufala, že až přídu domu, tak už tam =M= bude.
cestou sem mu polohlasně nadávala a můžu říct, že sem byla fakt vzteklá. proboha! to mu nedochází, že když předpokládám, že bude max. do sedmi doma, tak budu v jedenáct nervózní? že budu mít strach?
připravovala sem si argumenty na jeho věčný vysvětlení podobnejch situací: "vybil se mi mobil"
to mě sakra vůbec nezajímá! kdyby to bylo poprvý... ale to je skoro každej měsíc! furt to řešíme!
ať si chodí kam chce, s kym chce, kdy chce, ale ať mi řekne, kdy hodlá přijít domů a když to nestíhá, tak ať mi dá vědět. to toho chci tolik?
když sem půl dvanáctý došla domů a =M= nikde, bylo mi do breku. trochu vzteky, trochu strachy. měla sem chuť do něčeho praštit, s něčím mrsknout...
nemohla sem bejt ani doma. šla sem se projít. ano, částečně to bylo i naprotest. aby až příde o půlnoci domů, sem tam já nebyla.
můj prostest ale skončil po koupi týdne a žvejk v kárfůru a pohledu na jízdní řád tramvají.
kdyby jezdily, jela bych na konečnou a zpátky. takhle sem měla strach, že se z nějakýho vystrkova už domů nedostanu.

něco po půlnoci sem plna nadějí došla domů.
zamčeno :(

ta miniprocházka mi udělala dobře. byla sem fakt v pohodě. lehla sem si do postele a četla si. začaly se mi zavírat oči. ale když sem zhasla s tim, že usnu, začaly se mi honit hlavou různý myšlenky. při každým bouchnutí domovních dveří sem se modlila, abych uslyšela klíče v našem zámku.
měla sem pocit bezmoci. co mám sakra dělat? komu zavolat? to mám čekat třeba do sedmi, do osmi, jestli příde? kurňa... co když šel pozdě a sám na tom parkovišti a někomu nepad do oka?
klid... už kolikrát přišel takhle pozdě a vždycky jenom proto, že se s někým zakecal...
to si můžete řikat, jasně. ale stejně hlavou běhaj černý myšlenky.
až když sem cítila takovou vlnu bezmoci a strachu, zarachotily klíče v zámku.

to tam bylo rozhodnutí pořádně ho seřvat, aby si to už konečně pamatoval. měla sem takovou radost, že je doma, že sem na všechno svoje strachování zapomněla.
až když mi ani neřek, že je mu líto, že zase přišel tak pozdě a nedal mi vědět, dostala sem znova vztek.

pár vět sem na něj vykřikla. intonovala sem opravdu velmi důrazně.
"vybil se mi mobil..."

ježíšimarjá! to přece neni argument! když musí nutně do hospody, tak na andělu je jich plno. to je tak hrozný, trapný nebo nepředstavitelný říct, hele, já se stavim doma říct mady, že si zajdem na pivo, aby neměla strach?
dyť proboha nebyl na druhý straně města!
ne... to nejde. jistě.

šel si lehnout vedle.
ale myslim, že to ani nebylo kvůli tomu, že bych mu vynadala, jako spíš kvůli tomu, že po posledním jeho opileckým výlětě sem si stěžovala, že celou ložnici zamořil alkoholovejma výparama, až mi z toho bylo ráno šoufl.

nj. bulela sem do polštáře. nevim, jestli jeho pokus pohladit mě po vlasech, byla snaha o omluvu. ohnala sem se po něm. každopádně se moh snažit víc.

sama v posteli usnout neumim. zvlášť když vim, že je vedle. přes všechny svoje předsevzetí, jak budu naštvaná aspoň celou noc, sem se šla do ovejváku přitulit a přivedla sem si ho zpátky do ložnice. objali sme se a já byla ráda, že je konečně doma.

až ráno sem se ho zeptala, jestli mu to neni aspoň trochu líto.
"představ si, kdybys byl na mým místě! kdyby sis myslel, že budu tak do osmi doma a o půlnoci o mně nebylo vidu ani slechu a mobil vyplej..."
"to byl asi zešílel strachy"
"tak vidíš"
"je mi to vážně moc líto, madlenko" upřel na mě ty svoje velký modrý kukadla.

jen doufám, že už to bylo fakt naposled.
včera sem dostala nabídku super práce za super peníze. jestli to klapne, z první vejplaty koupim =M=ovi mobtel!







aktualizováno:

komentář od jade ->

Hm, tak ja jsem zenska, ale kdyby po me partner vyzadoval at mu dennodenne hlasim kdy prijdu domu a v pripade zmeny znova hlasila 'updated' navrat domu — tak bych mu do tydne utekla. Vzdyt je to horsi nez vezeni. Plus, ma za to ze vyzadovani aby partner predem dal vedet v kolik ho cekat je pohopouha sobeckost. Tomu druhemu totiz nejde o to aby se partnerovi nahodou neco nestalo, protoze kdyz se na cas nevrati, stejne jen nastvane ceka doma — takze kdyby byl partner v nouzi, tak mu to ani nepoumuze. Tomu druhemu jde jen o vlastni pohodli — o pohodli, ze vi v kolik toho druheho ocekavat a ze se 'nemusi strachovat'. Myslim ze k lasce patri i vira v toho druheho. Vira, ze v dobre 'pred nama' se o sebe umel postarat a nic se mu nestalo, takze i v dobe kdy je s nama, se mu nic nestane at vime ci nevime kde je. K lasce patri i obet vlastni pohodlnosti a hlavne dar volnosti, ktery se nam na druhou stranu dava pocit, ze ten druhy se vraci domu ne proto, ze uz to dopredu oznamil, ale proto, ze se mu chce...