Nějak bylo, nějak bude

Teprve včera jsem doopravdy pochopila, proč některý lidi opravdu nechtěj slavit valentýna. My ho taky neslavíme. Ale neni to ani tak z nechuti, jako spíš proto, že nás nezajímá a nějak ho míjíme. První máj je sice záležitost česká, ovšem na Petříně neméně hloupá a trapná.

Prodírali jsme se davy zamilovaných párů, udivených cizinců a potenciálních voličů ODS, kteří marně vyhlíželi klobásy zadarmo (já ostatně taky). Hra na pusu pod každou značkou cestou tam byla moc roztomilá. Veškerá zamilovaná a romantická nálada ze mě ovšem vyprchala už při prvních několika cvaknutích spouští fotoaparátů, jak se milenci zvěčňovali u polí rozkvetlých tulipánů.

Nakonec jsme se pořádně políbili pod rozkvetlou třešní, když se snad nikdo nedíval. Mnohem větší zážitek pro mě ale byl, když =M= čůral v křovíčku u plotu a já hlásila, jestli někdo nejde. Tomu říkám milostné sounáležení! Pusa v parku, kde po sobě pod každým rozkvetlým stromem lezou mladí i staří mi připadá jako klišé nebo povinnost dostát tradici. Budu se s ním líbat od rána do večera. Pod třešní, pod javorem nebo pod mostem. Ale už nikdy ne na Petříně na prvního máje. Leda za klobásu!