Nějak bylo, nějak bude

Co byste tomu řekli. Když už se něco sere, sere se to na jednu hromadu.
Ano, když jsem chodila na druhý stupeň a maminka už mi přestala připravovat tašku do školy, vysloužila jsem si pár poznámek a důtek za zapomínání.
Ano, ztratila jsem snad sedmkrát klíče.
Ano, často se mi stává, že něco nemůžu najít.
ALE!
Nikdy se mi nestalo, abych ztratila dvě poměrně podstatné věci tak rychle po sobě.
O ztracené lítačce čti zde.
O ztracené kartičce do knihovny se dočtete v zápětí.

Nojono, ztratila jsem kartičku do M2stský knihovny. Měla jsem jí v peněžence hned u copykarty do školní kopírky. Ta kapsička byla poměrně vytahaná, protože v ní obvykle nosim ještě kreditku, kterou mám teď ovšem někde jinde (doufám).
A během toho kolotoče, co jsem zažila při vyřizování nový lítačky (o tom možná taky ještě napíšu, ať víte, co dělat, když se vám stane to, co mně), jsem peněženku vytáhla asi milionkrát. A kartička mi vypadla.
Já bych řekla, že to bylo přímo v centrále DPP. Ale nikdo mě neupozornil a když jsem se tam koukala po pultíkách a po zemi, kartičku jsem neviděla.

Inu co.
Díkybohu, že mě =M= upozornil, že bych si měla kartu zablokovat, aby si na mě někdo něco nepůjčil a já pak nemusela latit ohromnou pokutu jako on.
Blokace proběhla bez problémů a na novou mi stačí občanka a dvacka.
Aspoň, že to zase nejde do statisíců...