Nějak bylo, nějak bude

Na minidovče v perle východního Německa bylo horko. Bylo tam takový vedro, žej sem se sprchovala několikrát denně a byla jsem pečená vařená na hajzlíkách, jelikož denní spotřeba tekutin překročila snad i pět litrů. Však jsme taky nejvíc peněz nechali za vodu.
A za jízdenky do emhádéčka. kdosi řikal, že si nebudem kupovat třídenní lístek za deset eur, protože je to v Drésdenu všude kousek. Tak jsme nakonec každej vyplázli kolem patnáct ojro za tramvajky a autobusy. Ale mně to nevadí. Já to neplatila.

=M= řek, že to bere jako součást toho, že mě balí, a celej Drésden mi zacáloval. Já jsem totiž čípák (od slova cheap) a ještě dlouho budu, jak jsme zjistili s =M= včera nad ledovou kávou propočtem mých daní za letošní rok.

Ubytovali jsme se v naprosto skvělým hostelu. Dokonce mám i fotky. Ale nechce se mi je sem dávat, je to moc práce. Jmenoval se Lollis a tak se kluci těšili na mladé micinky. Měli samo smůlu. A mě :D.

Pobyt v Německu mi otevřel oči. Hned dvě věci naprosto otřásly mými životnímy jistotami. První — že S-Bahn a Strassenbahn neni jedno a to samý a druhý — že pozdrav tschüss můžu říct bez obav i prodavačce v obchodě, nikoli jen důvěrným kamarádům.
Inu, co je dneska jistota...

Vrcholem pobytu byl koncert Pet Shop Boys na Prager Strasse před nechutně hnusným panelákem, kterej jsme málem nestihli. Nakonec to ale vypadá, že to nebudou PSB, kteří nám svou hudbou změní život, nýbrž Kdosi, kdo nám ho změní svým nadšením. Kdosi se totiž rozhod, že se mu Drésden a Nojštat tak líběj, že se tam přestěhuje. A mluvil o tom tak dlouho, až se toho =M= chyt taky.

=M= je přesvědčenej, že se za rok stěhujeme (až dodělám konečně školu). Já jsem přesvědčená, že ho to za rok přejde.

Nuže, uvidíme.