Nějak bylo, nějak bude

Zdá se, že mám trochu čas zhodnotit události minulých dvou týdnů. Modří vědí, že jsme s =M= trávili čas v zatáčce, kde jsme hlídali bujnou a početnou faunu mé matky.
Teda přátelé, řeknu vám, že mě to vyléčilo z jakékoli byť jen minimální a hlubokozasuté touhy mít kočičku. Už ráno jsem vstávala s nechutí a co nejpozději mi to milá zvířena dovolila. Ke každodennímu rannímu rituálu patřilo vybírání hovínek z kočičích mís. Jedním slovem eklhaft. Pak narovnání ubrusu na konferenčním stolku a posbírání všeho, co kočky přes noc shodily. Pak ranní krmení. Booooože, tak sofistikovanou činnost aby jeden pohledal.
Naše kočky jedi tři druhy sušenek. Jedněch hodně, jedněch míň a jedněch úplně nejmíň. A pak maj tak speciální bonbonky proti zubnímu kameni, na lepší zažívání, na lepší srst, na voňavou stolici a pro jiskru v oku. A Bílá s Vendulkou papkaj svojí konzervičku. A Sísa musí každej den kávovou lžičku nějaký hnusný pasty. Ale jí to sama. Dobrovolně.
To jo... pěkný kulový jí sama! Během těch čtrnácti dní se určitě víc pasty ocitlo na mejch rukou, na lince, na dvířkách, na zemi a na koberci než v žaludku tý bestie!

A když jsem se konečně dostala z toho kolotoče kolem koček, čekalo mě něco podobnýho s kytkama na balkóně. Tahle se zalejvá denně, takhle dvakrát denně, takhle jenom v pondělí a ve středu, takhle každej čtvrtek, tahle v lichý dny... Co jsem komu udělala??? A nezapomeň na to a na to a na tamto a taky... DOST! Nikdy nebudu otrokem svojí domácnosti! Říkám si a se zadostiučiněním pozoruju chuchvalec prachu plující kolem mě po zemi.

Žádný kytky, žádný kočky, žádná sterilní domácnost! Jsem já vůbec dcera své matky?