Nějak bylo, nějak bude

Momentálně mám o svojí kariéře zcela jasno. Sedím v kavárně, hraje až podivně příjemná hudba, dávám si laté a čekám na palačinku.
Co z toho plyne?
Budu spisovatelkou!

Notebook už na to mám, brýle jsem si právě nasadila, oblíbený podnik je také k mání, takže co jako? Pravda, chybí téma, čas, zájem médií – ten není nezbytný, nicméně motivující. Nechce mě někdo popíchnout k činnosti? :)

Právě tahle chvilka je jednou z těch, které mě přesvědčují, že být intelektuálkou by mě nejen bavilo, ale snad by mi to i šlo.

Palačinka přistála přede mnou a já jsem přesvědčena, že stát se tu štamgastem by mi šlo. Je tu sice nový pán obsluhující, přes celé léto jsme ho tu s =M= ani jednou nepotkali, nicméně je moc příjemný.
„Budete se koukat do lístku, nebo víte, co si dáte?“
„Nevěděl jsem, jestli si dáte šlehačku, když jste chtěla bez zmrzliny, ale můžu jí tam doplnit“
„Tak si nechcte chutnat“

Někteří lidé holt vědí, že pohoda zákazníků nezávisí jenom na dobrém jídle, které by mělo být samozřejmostí podobně jako příjemné prostředí. Pohoda do velké míry závisí i na míře příjemnosti obsluhujícího personálu.

Dříve mi příchod léta vždycky oznamovali Beatles. Víte jak? Jednoduše. Začali se mi líbit a měla jsem chuť jejich písničky poslouchat. Sedím tu, hrajou Beatles, a já zjišťuju, že letos léto přišlo poněkud poději, než jiné roky. A zjišťuju, že loni nepřišlo vůbec. Smutné, že?

Ale hlavně, že je pohoda. Káva výborná, palačinka skvělá stejně jako šlehačka ze spreje a ta pohoda... Ta pohoda!