Nějak bylo, nějak bude

Jak =M= odjel, doma se to úplně zvrhlo. V noci spí Peďka na svým polštářku, Merlin na mým, já na =M=ovým a =M= na úplně cizím kdesi v dáli za horama v daleké Asii.

=M= je totiž na pracovní cestě.

Musím říct, že si to tu docela užívám. Chodím pozdě spát a pozdě vstávám, vařím si experimentální recepty (včera to bylo velmi experimentální filé), nic nemusím, ale všechno můžu.

Zároveň se ale neděje nic zaznamenáníhodného. Začínám se obávat, že můj život se stává zoufale nudným. Je zcela prost jakékoli formy vzrušení.

Jediné, co ve mně zvedlo vlnu emocí (ač negativních), byly dvě události z dnešního rána.


Na nábřeží chodí pravidelně cvičit chlapci z nějaké (doufám aspoň) střední školy. Hrávají tam fotbal na tom hřišti, co má jako povrch koberec, a když zaprší a dlouho nesvítí sluníčko, tak nechutně smrdí.

Inu, tak ti chlapci tam vždycky naklušou s taškama na zádech a daj se do převlíkání. Je to velmi vtipný pohled na ta jejich holá neosrstěná prsíčka, malé svalíky a titěrné slipečky. Dneska mě ale obšťastnili ještě daleko veselejším pohledem. To když jeden z nich vyndal svůj mikroskopický penis a jal se močit na strom. Zády k ostatním chlapcům, nicméně čelem ke mně. Bohužel jsem se zrovna otočila na Peďkatou, která se dusila po vcucnutí nějakého bordelu zpod lavičky, a tak se mi naskytl pohled, kterého bych byla raději ušetřena.
Asi jsem viditělně ztuhla, protože chlapec zrudnul a ostatní se dali do smíchu. Já asi zrudla taky a pomyslela si něco o příšerné výchově nezodpovědných matek, které učí svoje syny močit na kdejaký roh, a oni to pak praktikují po celý zbytek svého života. FUJ!

No a další událost... Vzala jsem si s sebou knížku, že si budu číst, zatímco se prdi budou motat po trávníku. Usadím se hezky na sluníčku a budu pátrat po podstatě Smlouvy navrhující ústavu pro Evropu. Realita mi ovšem brzy dala najevo, že člověk míní, život mění.

Život je pes, o čemž jistě vědí své tři bezdomovci, kteří spali na třech posledních lavičkách na nábřeží — jediných lavičkách, které jsou v dopoledních hodinách na sluníčku. A to už druhý den po sobě!!!
Ačkoli mám jindy názory spíše levicové, než pravicové, tady končí veškeré sociální cítění. Ačkoli ta paní (jedna z nich) je poměrně sympatická, celkově mi všichni vadí.

Celé léto tahám Peďkis z huby střídavě papíry od salámu a kosti od kuřete, které tito (bezdomovci) odhazují kolem sebe (rozuměj kolem laviček, které přes léto jednoduše pojaly jako svoje obydlí), bez jakékoli potřeby to svinstvo uklidit a odnést do koše vzdáleného maximálně 20 (!!!) metrů. Postupně takhle zasvinili celou zadní část nábřeží, takže se tam doteď bojim s Pedi chodit, protože ona o tom moc dobře ví a moc ráda to pomáhá uklidit (rozuměj — žere ty zahnívající zbytky).

K zamyšlení tu bandu nedovedlo ani to, když jsem jim takhle přímo před očima vytáhla Pedi pomalu až z žaludku prdelku od suchého salámu s kovovou sponkou a dlouhým provázkem.
Teď ještě přes den pospávaj na lavičkách a děti, které tam chodí ze školky na procházku, na ně ukazují a ptají se paní učitelek, proč tam ten pán spí, případně, proč ten pán tak smrdí.

Chtěla jsem napsat, že je chápu. Ale nechápu! Nechci je tady. Nechci, aby mi byli vystaveni na očích, abych si kvůli nim nemohla sednout na chvíli na lavičku a místo toho musela čuchat ten zvláštní pach, který je směsicí moči, potu, zašlosti a zažrané špíny.