Nějak bylo, nějak bude

Už jsme spolu sice dva roky (právě dnes), ale vlastně jsme se ještě nikdy skutečně nepohádali nebo nepohodli. Až v pondělí, nebo kdy to bylo.

Kamenem úrazu bylo večerní venčení psů.
=M= s nima chtěl už někdy v půl jedenáctý, že bysme mohli dřív spát. "Tak jo," řekla jsem. Ale on se furt neměl k tomu, aby se odlepil od počítače, já jsem ho nepobízela a tak to šlo až někdy do půlnoci. "Tak dem," řekla jsem, protože už se mi chtělo spát a tak.

Tak dlouho jsme se ale vypravovali, že jsem zkejsla na gauči, a když =M= oblík Peďkatou a povídal si s ní v chodbě, zadoufala jsem, že vezme psy sám. Překlopila jsem se do polohy ležmo. To jsem neměla dělat. V tu ránu se mi nikam nechtělo ani za mák.

"Jdem, Madlenko," zavelel =M= a přišel pro mě do obýváku.
"Néééé," zakvílela jsem a sama sebe utvrzovala v tom, že mě ven do mrazu nikdo nedostane.
=M= se ale taky nevzdával. Zabořila jsem hlavu mezi polštáře a odmítla komunikovat. Prostě nikam nejdu a nazdar. =M= do mě začal žďuchat, což se nelíbilo Merlinovi a začal na něj vrčet. To =M=a naštvalo a Merlinovi něco udělal, že tak trochu kvíkal a to zase naštvalo mě, protože co mu má co ubližovat. Tak jsem se vstala a šla jsem. Nemínila jsem tam ale trávit půl hodiny. Hodila jsem na sebe bundu, na bosý nohy tenisky a vyrazila jsem. =M= vlál za mnou. Venku se na mě ještě pokoušel šahat, když ale pochopil, že se s nim nechci bavit a jsem naštvaná, uražená a nafouknutá, tak to vzdal, já s Peďkatou oblítla barák a (podle =M=ovy interpretace) zabouchla mu dveře před nosem. — tak to teda nebylo, prostě jsem jen šla, on byl daleko, tak jsem na něj nečekala, ale aspoň je vidět, jak se různé věci dají různě chápat.

No, doma jsme si řekli, že jsme na sebe naštvaný a šli jsme spát. Měla jsem docela udobřovací náladu, ale měla jsem pocit, že by měl vyjít první krok od něj. Možná proto, že já na jeho místě bych ty psy byla vzala samotná, ale to je jedno.
Nevyšel a tak jsem ho začala oňufávat sama. Asi po čtvrt hodině mi ale řek, že ho mám nechat, že by stačilo, kdybych se omluvila.

"Za co se mám omlouvat?"
"Za ty psy," řek takovým chladným hlasem, který jsem od něj nikdy neslyšela. V první chvíli jsem se chtěla omluvit, v druhý mi vyhrkly slzy, ve třetí jsem se chtěla sebrat a jít spát do obýváku a ve čtvrtý jsem se otočila zády, chvíli přemejšlela, pak přitiskla Merlina a usla.

Ráno byla tichá domácnost. Se psama jsme sice šli společně, ale nemluvili jsme spolu, nečekali jsme na sebe a dělali jsme že tam vlastně ani nejsme. Já jsem teda byla normální. Ale =M= se tvářil jako kakabus. Když jsem si sedla na lavičku, opřel se o kus dál o zábradlí a koukal na psy. Merlin se ke mně šel vyhřívat. =M= si pro něj došel a postavil ho o pár metrů dál na zem. Merlin chtěl zpátky ke mně, ale =M= mu zahradil cestu nohou. Připnul ho na vodítko a šel pryč.
To mi přišlo legrační a přestla jsem radši přemýšlet nad tím, kdo by měl udělat první krok. Vstala jsem a šla jsem ho plácnout přes zadek. Tak jsme se zase udobřili, já jsem uznala, že jsem se chovala jako kráva, jemu jsem vytkla, že nevysílal žádný udobřovací signály.

"Jakto? Já jsem se přece tvářil zamračeně, abys věděla, že jsem naštvanej a omluvila se mi."
"No právě. Musíš vysílat nějaký pozitivnější signály, jinak mám pocit, že vlastně ani o omluvu nestojíš a nechceš se se mnou bavit"

Dali jsme si tři pusy, a kdyby nebyl jahodovej tejden, tak jsme si i pěkně víte co :)


A nedivte se dlouhýmu zápisku. První mráček na nebi se přeci musí pořádně zdokumentovat!