Šli jsme tuhle s =M= a psama po nábřeží a já jsem nevěřila vlastním očím. Děti si tam hrály. Ale jak si hrály!!! Měly krabičky sirek, ty zapalovaly a házely je po sobě.
Je to proboha normální???
"Nechceš jim něco říct?" zeptala jsem se znepokojeně =M=a. Ten se k tomu neměl a tak jsem překonala svojí obavu z cizích lidí (ano, nemám dobrý pocit ani z dětí). Měla jsem o ně prostě strach, zvlášť o jednoho, který měl na sobě šusťákovou teplákovou soupravu.
"Kluci, myslíte si, že je to úplně chytrej nápad? Co kdyby se vám něco stalo? Vždyť je to nebezpečný!" řekla jsem, když se zrovna prohnali kolem nás.
Dva už byli pryč, třetí si mě nevšímal, čtvrtej se asi zamyslel a snad i zastyděl a pátek po mně hodil pohledem, kterej mám pořád před očima. Něco jako "ty krávo, co se do nás sereš, jdi do prdele". Doopravdy jsem z něj měla přímo tenhle pocit. Co nadělám? Radši jsem vzala psy do ruky, aby ty spratci nehodili sirku omylem i na ně.
Když jsme se pak kolem nich (dětí) vraceli, šeptaly si něco a koukaly po mně. Zaslechla jsem něco jako "trapná", pak se zahihňaly a protože jim došly sirky, začaly po sobě házek kamínky.
Byla jsem trapná a šla jsem domů.
Přečtěte si.
