Prošly jsme snad veškerý existující obuvi v okruhu 500m od Václaváku (na všechny strany), zajely jsme i na Anděl, ale výsledek 0. N-U-L-A, chápete to? Prostě neexistujou normální k světu vypadající boty, aniž by přitom byly milion světelných let vzdáleny cenově příznivé relaci (rozuměj do 2 000,-Kč).
Jediný, který mně osobně se líbily, byly ve vagabondu za 3 400 a to je přecijen trochu mimo přijatelnou cenovou hladinu. Jo... pak se mi ještě líbily jedny ve Spálený za čtyři stovky. Jenže to byl takovej pofidérní krámek a v ty já nemám moc důvěru. Ačkoli je fakt, že když se člověku po pár měsících rozpadnou boty za pár stovek, tak to nemrzí tolik, jako když jsou za pár tisíc.
Jo... a ty, co se mi líbily na Andělu v OCčku měli maximálně ve velikosti 38...
"Mě občas stačí i 41..." uklidňovala jsem prodavačku, když na velikost 42 vykulila oči.
Zajímavý zážitek jsem si ale přesto dnes odnesla.
"Dobrý den," ozvalo se za mnou přesně v tom krámě, kde prodávaj ty pidiboty.
"Dobrý den," odpověděla jsem prodavači s roztomilým rozcuchem, který, kdyby ke mně nevzhlížel, by měl parádní výhled akorát na moje prsa.
"Já tu po vás koukám od doby, co jste přišla..." sdělil mi důvěrným tónem.
Proboha... mám rozepnutej poklopec? Páře se mi něco? Rozmazaná řasenka?
"Já vám musím něco říct..."
Džísys...
"Víte vy, komu jste strašně podobná?" položil mi ruku na předloktí.
"Ježiš..." ulevilo se mi, "komu? doufám, že to bue lichotivý!" usmála jsem se s ulehčením.
"Evě Urbanový, fakt strašně moc" řekla ta osůbka, o jejíž čtyřprocentní orientaci se nedalo moc pochybovat.
"Pánajána... to jste mě teda potěšil," řekla jsem asi ne moc nadšeně.
"Prooooč?" zamával ten chlapec rukou, "vždyť to je krásná ženská!"
Jo, to jistě je. Ale je taková..... impozantní. Řikala jsem si v duchu. Navíc jí je o padesát let víc ne mně :( (a to jí nechci křivdit)
Nakonec to Míša rozsekla.
"Nejsi jí podobná... vždyť ta má uplně jiný vlasy!"
VLASY!!! Chápete to? Vlasy... to by bylo to poslední, co by mi vadilo, že má stejný.
Ach jo...
Přečtěte si
