Nějak bylo, nějak bude

Od doby, co jsem se odstěhovala ze zatáčky, jsem nesportovala. Pravda... možná dýl. A, taky pravda, za to nemoihla jen změna poměrů, ale taky moje pohodlnost.

Ale dneska...! Dneska se to konečně stalo a snad tak začala nová kapitola mého nudného života. V pátek jsem si nakoupila sportovní kalhoty (pěkné, šedé s růžovými pruhy a růžovou pumou a blědě modré), v neděli vypucovala boty, v pondělí (dnes) sbalila všechno do batohu a vyrazila.

"Já tomu furt nevěřim," opakovala Monika stále dokola, i když už jsme stály na kurtu a práskaly míčkem o zeď. A přesně vystihovala moje pocity.
Teď, když už začínám pěkně cejtit natažený prdelní svaly, už tomu věřim.

Ale bylo to bezvadný. Myslim, že děláme něco špatně, protože když jsem hrávala s filosofem, po dvaceti minutách jsem byla vyplivaná a žadonila jsem o přestávku. A to jsem byla vcelku natrénovaná. Dneska bych pauzu nepotřebovala jedinou a jen jsem litovala, že ta hodina tak rychle utekla. Klidně bych si dala rovnou další.
Ale co... to se vychytá. Dneska jsem se rozehrávaly, takže jsme absolutně nerespektovaly pravidla, moc nedobíhaly míčky, což jsem od filosofa neměla dovoleno, musela jsem vybírat všechno, a tím to bude. To se ale dopiluje. Třeba hned příští pondělí, kdy máme domluvenou další hodinu. Huráááá!