Na semaforech před křižovatkou stála ona, on a ono. Ono se vlastně neslo. Hm... pro manželku v porodnici, napadlo mě hned. Koukala jsem na ty dva. Ona dost vyčerpaná, neupravená, on sice upravenej, ale takovej ten trošku ******* typ, který nemám ráda.
Podíval se na mě. Zahejbal rtama a vypadal úlisně. Radši jsem dělala, že mám spoustu práce se psama.
Zelená.
Vyrazili poměrně svižně, zatímco já se ploužila přes přechod i za ním. Koukala jsem po nich. Na to, že si veze čerstvý miminko, vypadá ona celkem nezúčastněně. Dokonce je tak o krok napřed.
Zastavili se u nás před domem. Vytáhli klíč a... odemkli.
Kua! Sousedi! Nojo! To je ta pani, co uklízí dům a to je ten pán, co tuhle opilý močil na dveře!
Doprčič, vypadám jak kráva! On mě přeci zdravil!
Vyrazila jsem rychleji. Chtěla jsem je doběhnout, omluvit se a vysvětlit, že bohužel nemám paměť na lidské tváře. Že jsem je nepoznala. Ale věřili by mi? Vdyť už tu budeme brzo bydlet dva roky... :(
