Nějak bylo, nějak bude

Cesty vlakem jsou dobré na seznamování se s nejrůznějšími lidmi.

"Můžeme si to dát sem? Můžeme si to dát sem?" halekal už ode dveří nelibě vonící, spinavý a otrhaný pán.
Přitakala jsem, co taky. Dál jsem cosi ťukala do notebooku a nenápadně se točila směrem k oknu, abych mohla nasávat čerstvější vzduch.
"Já si sem k vám sednu, můžu?" zeptal se. Bohužel.
Přitakala jsem. Bohužel.
"Na tom píšete jak na psacím stroji, co?"
Zase jsem přitakala.
Povzbudilo ho to a začal se ptát na nejrůznější věci. Sakra, takhle ten lčánek nikdy nedopíšu!
Zaklapla jsem to. Přecijen už baterka ukazovala nebezpečně nízkých 21%.

"Víte, já tudy jezdim každej den!"
"Jo? A kam jezdíte?"
"Na Kladno. A musim tudy. Nesmim jezdit tunelem."
"A proč ne? Myslíte si, že spadne?" usmála jsem se na něj. Nakonec nevypadá tak zle. Je špinavej, to jo, ale má hezký oči, takový zvídavý a bystrý. Kdyby se umyl, řekla bych — kouzelnej dědeček.
"Nooo," ošil se,"spadne, nebo tam budou tydle... teroristi, žejo."
Usmála jsem se, ale nevyvracela jsem mu nic.

"Dneska to bylo docela těžký se na to nádraží dostat!" posteskl si.
"Jakto?"
"Nemoh jsem jet metrem Cé, přece," řekl mi, jak kdybych byla uplně hloupá.
"Proč? Nejezdí?"
"No... vy máte prstýnek a vyšší uvažování, tak vám to říct můžu," naklonil se spiklenecky.
Taky jsem se naklonila, ale jen tak, abych nevdechla víc nelibého odéru, než by bylo únosné.
"Prvního totiž nesmíte jezdit metrem Á. Druhýho metrem Bé, třetího metrem Cé, a kdyby bylo metro Dé, tak s nim zejtra taky nepojedu." a spokojeně se zase opřel.
"Ahá," pokejvala jsem hlavou. Má v tom jasno.

"Až vám bude osmnáct, nebo jednadvacet, protože podle americkýho práva jste dospělá v jednadvaceti, tak si zřiďte sejf!" poradil mi o pár minut později.
Hurá! Konečně někdo, kdo mi netipuje o pět let víc, než mi je.
"Víte, na co je takovej sejf?"
"Ne, na co?" čekala jsem něco zásadního.
"No na peníze a jiný věci, přece!" zakroutil hlavou a jistě poupravil svoje mínění o vyšším uvažování.
"A vy ste z Prahy?"
"no..."
"Tak to si zřiďtě sejf v Brně!"
"A proč? :-o"
"Protože byste si ho sama vykradla," mávnul rukou. "Takhle si řeknete 'a mám se táhnout do Brna?' a radši se na to vyprdnete!"
Pravdu dí ten bodrý muž! :)

Nakonec se rozhodl, že mi musí něco dát. Že prej hodnejm lidem se má něco dávat. Ošívala jsem se. Co si můžu vzít od takového člověka, který sám nic nemá? Mezitim, co prohledával svojí zašlou kabelu, prošacovala jsem svojí tašku. Až na sirky a propisku pro něj nic vhodného nemám. :(
Vystřihl mi obrázek z jakého si reklamního letáku. Milé :).
"Děkuju :)" usmála jsem se na něj.
"A tohle si taky přečtěte" vtiskl mi do ruky leták ibalginu.

Při loučení jsem mu podala ruku. Asi ho to překvapilo. Dokonce si stáhnul svojí užmoulanou špinavou roztrhanou ponožku, kterou nosí místo rukavice.
Dostala jsem vztek na tu pokladní, co o ní vyprávěl, že mu nechtěla prodat jízdenku. Prej jí nepotřebuje a jezdí jen tak, tak ať jde pryč.
Husa!