Nějak bylo, nějak bude

To si takhle vyjdete na nábeží se psy...

a koukáte se do toho obřího sluníčka, jestli náhodou někde nečíhá nebezpečenství. Zdraví vás nějakej člověk, tak slušně odpovíde, ale kdo to byl, poznáte, až když se o chvilku později kolem prořítí jeho psisko.
Zdraví vás další člověk. V životě jste ho neviděli, to vás ale nenepokojuje. Víte, že s tím máte problémy. Pozdravíte taky a jdete dál. Jenže ten člověk od vás něco chce...

"Promiňte, ale mohl bych vás o něco poprosit?"
"Víte já tady mám natírat tyhlety lampy a oni mě sem vysadili v takovech polních podmínkách, kdybyste mohla... já bych si potřeboval jenom něco málo nakoupit... kdybyste byla tak hodná.... deset minut! Budu tady za deset minut! On je to drahej materiál... ale já nemám jinou možnost, než někoho poprosit, aby tu počkal..."

Že jste dobrák od kosti, tak tomu chlápkovi všechno odkejvete a dáte se do hlídání. Venčíte jako obvykle, jen občas hodíte okem po štaflích a tašce s "drahým materiálem". Pak musíte na chvíli poodejít z dohledu a při návratu k materiálu vás napadaj nejrůznější věci.
1) proč zrovna já?
2) budu tu ještě dlouho?
3) měla jsem říct, že nemám čas
4) co když to tam nebude?
a hůř
5) co když je to skrytá kamera?

Pomalu se ploužíte zpátky k hlídacímu místu a kujete plány, jak to udělat, abyste tam nemuseli tvrdnout. Nejjednodušší by bylo předat štafetu dalšímu pejskaři. Jako na potvoru ale nikdo nejde.
Sakra... začnete počítat, jak dlouho to asi může trvat do alberta a zpátky, protože pochybujete, že chlápek ví o koloniálu na rohu.
Pomalu vám dochází trpělivost a chystáte se... prostě odejít. No... neudělali byste to. Vrátí se přece každou chvíli. Ale uvažujete o tom!

V krizi nejvyšší zahlídnete vracejícího se chlápka. Hurá! Zvedáte ruku na pozdrav a voláte "tak já už teda poběžim!" Chlápek taky mává a běží. Napřahuje ruku vysoko do vzduchu a s něčím v ní mává. Co to je, nevíte, protože brejle máte doma ve futrálu.

"Děkuju, děkuju vám moc!" řiká zadejchaně hclápek a dává vám čokoládu Milka.
Samozřejmě už dřív vás napadlo, že vám chce asi něco dát, a rozhodli jste se to odmítnout. Teď ale...
"jé, děkuju, vy jste hodnej... tak nashledanou," usmějete se a s Milkou jogurtovou v ruce kráčíte pryč.

Přemýšlíte.
Kolik ta Milka asi stojí? Chudák chlap, jen si na chvilku odskočí a už ho to stojí jednu Milku. A jim já vůbec jogurtovou?