Nějak bylo, nějak bude

Včera jsem popíjela kávičku na nábřeží a pročítala jakýsi dokument State Departementu o tom, jaký byli po válce v Německu borci, když tu zvýšený mužský hlas mě přiměl zaměřit pozornost jinam.

"Neber ty kameny do rukou!" nabádal tatínek svojí dceru. Víte, já nemám odhad na věk. Ale tohle bylo dost malý dítě. Tříletá holčička už má rozumnej kukuč a culíky, tohle bylo prostě mimi, co se včera postavilo. No dobře... tak předevčírem. Rok a půl tomu mohly bejt? Dva roky?

"Neber ty kameny. Běhaj po tom krysy! Hnusný krysy a ošklivý potkani! A na to pak šaháš!"
Jo,jo... to jsou ty počátky fóbií, naštval mě ten otec. Začíná to hnusnýma, který běhaj po kamenech a končí pištící matkou, který její syn domů přinese roztomilýho potkánka.
Holčička si nedala říct, a ak táta přitvrdil.

"Neber ty kameny! Běhá po tom ta hnusná havěť a ty si pak strkáš ruce do pusy! Nafouknou se ti vnitřnosti a popraskaj ti střeva!" a pak přidal ještě pár šťavnatostí o krvi, který už nejsem schopná doslovně interpretovat.


No páni! To je teda otec! Teď ještě může člověk doufat, že je to tak malý dítě, že si po popraskáním střev není schopný nic reálnýho představit. Ale co když v tom táta bude pokračovat? Z toho dítěte vyroste uzlíček plnej traumat...