Nějak bylo, nějak bude

Ještěže mi včera Bibi vyprávěla, jak se sama ve svým bytě nebojí...

V jednu v noci jsem se vracela se psama z venku a procházela jsem kolem spižního výklenku na schodišti u našeho bytu. Ten výklenek už jako spíž dávno nefunguje. Zámek se někam ztratil, dřevěný dvířka jsou prohnutý a nedovíraj se, zevnitř je občas cítit plíseň.
Včera v noci se ovšem dvířka mohutně otřásala a z výklenku se ozývaly podivné zvuky.

Já už se taky sama doma nebojim. Aspoň ne moc. Ale na horory pro jistotu nekoukám. O to víc mě znejistí, když takový malý horůrek zasáhne přímo do mého života.
Chvíli jsem na výklenek koukala, ale když jsem se ujistila, že se mi skutečně nezdá, že se dvířka zmítaj sem a tam, přitom okna na chodbě jsou zavřená a průvan nikde, urychleně jsem odemkla dveře, zapadla domů a pro jistotu za sebou ještě zamkla.
Trochu jsem se bála, no. Jsou přeci věci mezi nebem a zemí...

Vlivem předvčerejší probdělé noci se mi chtělo spát natolik, že jsem se tou událostí nemohla dlouho zabývat a usla jsem jako špalek. Na celou věc jsem zapomněla. Až ráno, když jsem šla se psama, mi to nedalo. S tim výklenkem to přece neni jen tak. Už je světlo, tak co.

A víte, co jsem tam našla?

Byl tam pytel, přepravka a v přepravce... takovej malej chlupatej bobík, kterej se zved, když k němu proniklo světlo po otevření výklenkových dvířek. Pískomil! Týjo :).
Asi si ho tam schovaly sousedovic děti. Pískomil je noční zvíře, tak včera dělal takovej brajgl, až se to tam celý třáslo.

Nojo... záhady... :)