Nějak bylo, nějak bude

Milý přátelé,

s bakalářkou je to na dobré cestě. Sice mi nakonec skutečně nezbyde nic jiného, než vázat až v pondělí, ale už to mám předjednáno a neměl by to být problém. Včera jsem se konzultanta ve škole nedočkala, a tak jsem na něj dneska číhala v Rytířské, jak mi bylo doporučeno na sekretariátě. Bylo mi to nanejvýš trapné, protože konzultant tam dneska skládal dizertační zkoušku. Jakmile jsem se to dozvěděla, rázem jsem mu odpustila, že včera nebyl ve škole a že mi dosud nedoručil svoje připomínky k mojí práci. Ono to nakonec ale bylo všechno ještě trochu jinak...

Byla jsem strašně ráda, že šel =M= do Rytířské nakonec se mnou. Bylo mi to totiž fakt strašně blbý, čekat na konzultanta v takovýhle situaci. Navíc zkouška, která by měla standardně trvat asi půl hodiny nebo tak nějak, se protáhla na dvě!!! hodiny. Už se slejzala komise na dalšího zkoušeného a konzultant pořád chudák vevnitř na potítku. A když se začala scházet i komise na ještě dalšího zkoušeného, otevřely se dveře a vyšla paní s omluvným úsměvem, že komise se se zekoušeným konzultantem dostala do žhavé diskuze a tak se jim to trochu protáhlo.
Jen aby to dopadlo dobře! modlila jsem se...

Po dvou hodinách vyšel konzultant rozzářený jako sluníčku. Vrhla jsem se k němu na schodech, požádala ho o podpis a sláva!
"Víte, že vám nejde mail? Já jsem se vám snažil už několikrát poslat své připomínky, i jsem vám psal, abyste včera nechodilo, ale maily se mi od vás vrací..."
Ježíšikriste!!!
Skutečně... když se má něco pos...t pos...e se to v tu nejnevhodnější chvíli!!!
"Zřiďte si mail třeba na seznamu a já vám to večer pošlu znova. Však to máte odevzdávat až v pondělí. To je ještě spousta času, já myslim, že to bude v pohodě."

Nojo... jenže já myslela, že budu mít volnej a odpočinkovej víkend — na dlouhou dobu poslední, protože teď budu muset šrotit na státnice.
Inu co se dá dělat.


"Nechceš odchytit i toho Vykoukala?" zeptal se mě =M=.
Ošívala jsem se...
"To bude blbý..."
"A to tu chceš čekat do bůhvíkdy, než skončej?" Vykoukal byl totiž předseda komise.
"Nebo to nechat na pondělí?"

Nechci. Odhodlala jsem se, když na vteřinu vyběh ze zkoušecí místnosti.
"Mohla bych Vás poprosit o tři podpisy na teze?"
"O jeden. Okopírujte si to. Kopie stačí." odověděl, podepsal, smál se na mě (nebo možná spíš na nešťastníka za mnou, kterej čekal hodinu a půl, než se konečně dostane na řadu.

Hurá!