Nějak bylo, nějak bude

Jak jsem psala v komentáři u předchozího zápisku, naznačila sjem mamince, aby moc nepočítala s tím, že mě vezmou na Mgr.
"To budeš mít jen půlku vysoký školy jo?"

To mě popudilo. No ano. je to v podstatě půlka. Ale sakra, je to ukončen vš vzdělání. Víc mě ale popudil bratr, kterýmu jsem včera přála k narozkám. Už je mu 32 let!!! Bože, bože...
"A kdy máš nějaký závěrečný zkoušky?"
"Jaký závěrečný zkoušky?" fakt jsem ho nechápala. Myslí si, že ještě dělám před státnicema nějaký zkoušky nebo co???
"No ty tvý jakobystátnice..."
Tyjo!!!
"Jaký jakobystátnice? To jsou normální regulérní státnice!"
Že i on bude znevažovat moje bc studium, to jsem teda nečekala.

Mamince jsem vysvětlila, jak se věci maj, že ke státnicím jsem si vybrala specializaci Německo, Rakousko, nicméně přijímačky na Mgr. dělám ze specializace Evropská unie, a že se na to nejspíš nestihnu připravit, že je to totálně odlišnej obor, navíc že se mi tam ani moc nechce. Trochu se rozčilovala, řikala takový věci jako "No Petro..." jakože zklamaně, chápete... Ale ne naštvaně.
"Dyť by se nic nestalo, šla bych příští rok zas. A stejěn jsem chtěla spíš na žurnalistiku." ukazovala jsem jí, že letošníma přijímačkama moje možnosti nekončí.
"No jo!" vykřikla zdrceně, "ale takhle budeš studovat do čtyřiceti a já se vnoučátka nikdy nedočkám!!!"

Tak tohle jsem teda nečekala. Spíš nějaký cancy o zničeným životě a tak. Vnouče může bejt cobydup.
Jen doufám ,že si tuhle myšlenku udrží v hlavě i v červenci, až jí budu sdělovat krutou pravdu. Že to nebylo jen zachvění nadšení z toho, jak jsem jí vykládala, jak jsem byla při psaní bakule tak nervní, že jsem měla zpoždění o víc než 14 dní, že jsme koupili dva těhu testy. Hned jsem mámu ujišťovala, že se nemusí bát, že nic neni, že mimino nebude. Ona mě ale hned vyvedla z omylu.
"Já bych nebyla naštvaná. Já bych se náhodou těšila. Já o tohle všechno budu ochuzená. Moje máma byla babička v osmatřiceti. Mně bude padesát a nic :/."

No vida...
Tak aspoň víme, na čem jsme. Ale překvapila mě. Jsem jí řikala, že jedna z prvních věcí, co mě napadly, když jsem se obávala, že se možná rozmnožíme, byly, že by mě zabila. Ona mě hned začala ujišťovat, že vůbec ne. Táta křičel do telefonu, jakej prej nám maj koupit kočár. No, překvapujou mě starouškové :).

"Ale ty testy nemusej bejt spolehlivý! Řikali to tuhle v rádiu" hlásila máma.
"Mami, ale nic nebude, fakt. Netloustnu, nemám chutě, nebleju..."
"A nehubneš? Já jsem hubla!"
Ona by si to snad fakt přála!