Nějak bylo, nějak bude

Stála jsem na Andělu v metru mezi sloupy a datlovala do mobilu.
A nezapomeňte mi přivézt tu škrabku!!! Dopisovala jsem smsku rodičovstvu, protože jsem v zatáčce nechala svojí perfektní škrabku na brambory, bez které jsem jako bez ruky, když v tom se ke mně kdosi naklonil a téměř do ucha mi řekl:

"Vy jste krásná!"

Vzhlédla jsem k němu od mobilu se škrabkou a usmála se na něj. A víte co? Byl to pěknej chlap! 40-43 let, podnikatelovskej typ, vysokej, statnej, pěkný džíny a košile, žádnej páprda.
"Díky," usmála jsem se na něj, ale rozpaky mě přinutily sklonit oči zpátky k mobilu, ačkoli zpráva už byla dávno odeslána.
V metru si stoupnul nade mě a co já vim. Asi mi koukal do výstřihu novýho army trička, co jsem si ten den pořídila. Ale co už. Na Karláku vystoupil a bylo.

Třeba si řek, že každej den pochválí jednu ženskou. Třeba jsem mu skutečně krásná připadala. A víte co? Ať je to, jak chce, je mi to fuk. Celej zbytek dne byl po tom krásnější a tři zatáčkovský kila navíc ze mě v tu ránu spadly.

Z toho plyne poučení. Skládejte nám poklony, pánové. Denně aspoň jednu!