Nějak bylo, nějak bude

Když to člověk nejvíc potřebuje, tak kde nic tu nic.


Musím vám říct o svojí nejvíc nejhorší vlastnosti. Horší než závist, horší než sobeckost, horší než nenažranost a tou je topení se ve vlastní lítosti. A pak mám ještě jednu, která je možná ještě horší uvědomování si vlastní beznadějnosti a vlnovité upadání do ní hloub a hloub. To se projevuje právě teď. Jak se mi to stalo?

Řeknu vám, šlo to ráz na ráz a, jak to bejvá, přispolo k tomu jedno s druhým. Čím dám le od státnic, tím víc mě přechází nadšení z mojí nové práce i odhodlání stát se redaktorkou čehokoli kdekoli a vydat se do vln žurnalistiky. Rozhodla jsem se, že zkusím podniknout něco se svým těžce vydobytým vzděláním a zapluju někam do státní správy nebo tak něčeho.

Stačil ale jediný den hledání volných pozic a je ze mě hromádka nervů. Ne, že bych nenašla nic, kam bych se hodila. Pár by se toho našlo. Ale při pročítání náplně práce jsem se zhrozila a mám pocit, že tohle asi dělat nechci. Nakonec jsem odpověděla aspoň na jeden inzerát, protože =M= řikal, že to zní děsně důležitě. A to fakt zní. Kdybych vám řekla, co to je za pozici, tak budeete mít pocit, že jsem druhej nejdůležiztější člověk v republice a že děllám něco děsně záslužnýho a možná i tajnýho.
No dobře, tak ne druhej, možná ani třetí, ale rozhodně dost důležitej.

Představila jsem si zástupy úředníků v elegantních (čti nudných) oblečcích s kufříkama a kabelama v ruce, sebe, jak sedím za stolem plným lejster a celý dny spisuju děsně důležitý zprávy a analýzy a kdesi cosi. Udělo se mi z toho fakt nevolno. Vedle toho jsem si představila rozjuchaný život redaktorky lifestylového magazínu nebo členky malé redakce seriózního zpravodaje a bylo mi ještě hůř.

Problém je v tom, že mám strach, že jak půjdu někam do redakce, můj život nabere zcela jiný směr a přestoupit na tu správnou (státosprávní) kolej už nebude tak jednoduché, zda-li vůbec možné. Ale vrhnout se po hlavě mezi referenty a úředníky všemožných ministerstev a státních fondů a státních správ a dalších podivných institucí je děsně závažná záležitost, zodpovědná a navíc to asi přeci jenom není to, co bych úplně chtěla.

Říkám si, že někde určitě musí existovat pozice přesně pro mě, akorát o ní ani nevím, že existuje. Musím hledat. Ale to včerejší hledání mě ve spojením s nechutným počasím tak vyčerpalo, že ani večerní návštěva oblíbeného Lemonu nebyla dostatečnou vzpruhou.

Řekla jsem si, že to teď nechám zase chvíli odležet. Práci hledat nemusím. Jen mám prostě takovej pocit, že teď mrhám časem. Že to, co dělám, není "pořádná práce". Eh...


No a navíc se mi do toho opět zdálo, že mám dítě. Byla to krásná holčička. Dováděla jsem s ní ráno v posteli a ona se na mě zubila bezzubými dásněmi /bylo to samozřejmě miminko). Ale pak jsem si najednou uvědomila, že jí budu mít až navěky. Že jí nemůžu zítra ani nikdy jindy vrátit. Spadly mi koutky a pomyslela jsem si, že jsem si to s tím dítětem přecijenom měla ještě chvíli rozmyslet.

A do toho jsme ještě byli v neděli na grilovačce u mejch známejch a zjistial jsem, že všichni jezděj po Albánii, Bruselu a vůbec žijou nadmíru vzrušující život, jen já jsem záprdek z pražskejch kaváren.




A to je asi tak všechno. Venku zase svítí sluníčko, tak snad bude brzy lépe :).