Nějak bylo, nějak bude

trval 30 minut.

Trefila jsem do redakce úplně sama. Jsem na to hrdá. Protože kdybyste viděli tu cestu... ze schodů nahoru, dolu, doleva, doprava, pak tamtou chodbičkou, dalších pár schůdků, doleva, tři schody nahoru a pak už to je za tamtim rohem... od recepce to trvá snad pět minut a to skutečně nepřeháním!

Mluvila jsem opět s editorkou. Volný stůl bude až v pondělí, takže mi byla vysvětlena moje práce — super! — nadhozeno pár témat, vysvětlen postup vzniku mojich článků, tzn za kým kdy s čím jít a bylo. Zabralo to všecho všudy 20 minut i s krátkým vpádem šéfredaktorky — na první pohled děsně sympatická ženská, tak uvidíme...

Jsem docela natěšená. Doufám, že mi to nadšení dlouho vydrží.
Večer řikal Libor na kafi, že o mě strach nemá. Že mi to určitě půjde. Chvíli jsem se bránila. Pak jsem ale měla chvilku na zamyšlení a došlo mi, že on je jeden z mála lidí, od kterých něco takového můžu brát vážně. On tomu totiž rozumí.

To máte jako se státnicema. Taky všichni řikali — to zvládneš, to bude dobrý, uvidíš, dáš to levou zadní apod. Jenže všichno to byly cancy. Nikdo z těch lidí nemohl vědět, jak na tom opravdu jsem. Nikdo mě neviděl u zkoušky, nikdo z nich neviděl ani můj index, nic. Takže tyhle jejich řeči, i když je rozhodně mysleli dobře, nebyly vůbec relevantní a nemohly mě pořádně podpořit.
Libor ale psaní rozumí a můj styl zná a taky vidí trochu za roh (nemažu ti med kolem pusy, to je prostě fakt ;) ). Proto jsem moc ráda, že si toto myslí a zkusím mu věřit :).
Chápete, jak to myslim, žejo.

Vymyslela jsem už něco přes 20 témat, o kterých bych snad mohla napsat. Uvidím, kolik jich projde šéfredaktorčiným sítem.
A ještě k Liborovi... Když mi onehdá vyprávěl, jak prací žije a že když ho něco napadne, hned si to zaznamená do mobilu, řikala jsem si, že je supr, že je to takovej nadšenec, ale že to možná trochu přehání.
A když jsem dneska jela v metru domů, napadly mě další dvě témata. Bylo mi jasný, že než dojedu domů, zapomenu, o čem to bylo. Tak jsem vytáhla mobil a... Musela jsem se pousmát.
Snad, když to tak žeru, mi to taky tak hezky půjde.