Nějak bylo, nějak bude

Dneska jsem se ve smlouvě zavázala, že budu pracovní dobu využívat pro plnění pracovních úkolů. A teď píšu na blog. Inu co... dneska tu plánuju zůstat déle a dokončit přípravu na rozdělané reportáže, které, doufám, dopíšu během zítřka. A navíc, když už nevím kudy kam a nenapadá mě nic kreativního, tak přeci potřebuju nějakej relax, abych dobila aspoň trošku baterky. Poctivě se teda připravuju na plnění pracovních úkolů.

A teď do toho...
Chtěla jsem nejdřív napsat dojmy z prvního sobotního dopoledne stráveného němčinou, ale zážitky z dneška to zcela přebily. Byla jsem totiž hned na dvou výjezdech s fotografem. Týjo! Když mi včera šéfka řekla, že hned musím zavolat akmsi a hned zařídit tamto a nejlépe ještě hned někam vyrazit, zatmělo se i před očima. Já a telefonovat? Mluvit s lidma? To nedopadne dobře...
Jenže co jsem měla dělat. Říct jí, že se bojim telefonovat? To bylo ještě trapnější, než zvednout sluchátko a konat. A tak jsem radši konala.
Smluvila jsem schůzky a dneska ráno jsem vstala s podivnými pocity v celém břiše. Zkrátka jsem byla nervní jak sáňky v létě a bála jsem se, co mě čeká.

Mám za sebou pokec (rozhovor tomu říct nejde) s šéfkou malé, ale úspěšné firmy a jednoho tiskového mluvčího.
Fíha!
A víte co? Byla to totální paráda! Kecala jsem s fotografem, mluvila s těma lidma... Nejdřív jsem se držela připravených otázek. S tiskovým mluvčím už jsem ale byla úplně uvolněná, zapředla jsem s ním příjemný pohovor a na konci mi s úsměvem tisknul ruku a věnoval mi jakousi knihu v hodnotě 100kč zdarma!
Asi se mi to tu bude líbit.

Napsala jsem svůj první článek, editorka snad bylaa vcelku spokojená. Doporučila mi překopat konec, ale zvládla jsem to během pár minut. Doufám, že příště to půjde ještě lépěji a radostněji. Chce ve všem vidět emoce. No, holt se učim, ještě ten jejich styl úplně neznám, ale to se poddá.

Pro deníček, zaměstnaná žena, Praha.