Nějak bylo, nějak bude

"Páře se mi svetřík," řekl mi =M= v týdnu.
"Hm."

V tomhle jsem prostě chlap. Teda já ani nevím, jestli to měl být náznak. Každopádně na nějaké to zašívání mě neužije. Akce sobotního odpoledne mě ale dovedla k úvahám o tom, jsem-li mu dobrou ženou.
V sobotu odpoledne totiž začal Kocourek zuřivě hrabat v šuplíku, kde máme VŠECHNO. Na dotaz, co páchá, odpověděl, že hledá nit a jehlu. "Máme to přece tady, ne?" A ukázal mi, jak se mu pěkně rozjel šev na rukávu oblíbeného svetříku, který jsme dovezli z naší dovolené v Barceloně.

Kocourek si červený svetřík zalátal bleděmodou nití a já se ptám: jaká je v téhle situaci role emancipované ženy? Měla mu to žena vytrhnout z rukou a zašít?

Navrhovala jem mu, že dojdu koupit červenou nit a v týdnu to opravím. Nevím ale, jestli už mě má prokouknutou, nebo jestli propadnul touze spravit si to sám a okamžitě, ale odmítnul mě.

Mám teď pocit, že jsem jako správná žena pěkně pohořela. A to ani tak ne před Kocourkem, který mě miluje, protože jsem jeho Sluníčko, ale před sebou. Já bych totiž chtěla být správná žena (čti pečující). A proto si jdu napsat do diáře červeným fixem koupit červenou nit. Možná se to ještě nějak zachrání.