Nějak bylo, nějak bude

S kolegyní Andreou z bývalé redakce jsme prosluly dlouhými obědy. Když jsme jednou takhle vyrážely a naše další kolegyně Eva hlasitě vykřikovala, že má hlad, navrhly jsme jí, ať jde s náma.
"Kdepak holky! Já chci jít jen na nějakou rychlovku!"
Tak to jsme se trochu zastyděly, ale moc jsme se nepoučily.

Nyní dělá ona kolegyně Eva šéfku časáku, co bydlí přes chodbu od mojeho kanclu a Andrea pro ní dělá cosi externě. Přes dveře jsem jí zaslechla, jak s Evou cosi řeší.
"Andreo, já mám teď bohužel poradu..."
"Tak já si skočim s Petrou na jídlo," to jako se mnou, chápete...
"No ano!" vykřikla Eva, "jdi s Petruškou na oběd, to je skvělý nápad!"

A tak jsme vyrazily. Za hodinu a půl začala Andrea tak trochu poposedávat, jestli Eva nečeká nebo tak, aby něco neprošvihla. Já myslim, že to nehrozí.
"Hele, já myslim ,že Eva nás zná. Když vykřikovala, že oběd se mnou je skvělý nápad, tak jí muselo bejt jasný, že se tě tim pádem zbavila aspoň an dvě hodiny..."

Che... Nakonec jsme to zvládly za hoďku a třičtvrtě i s kafem. A od pondělka bude Andy opět dennodenně v baráku. To to teprve roztočíme :D.


Jo a dneska mi tři lidi nezávisle na sobě pochválili náušnice! Až najdu kabel od foťáku k počítači, tak vyhlásim řetězovku vyfoť svou sbírku naušnic! Tak se těště.