Nějak bylo, nějak bude

Jsem přičinlivá, a tak jsem jen za pár dní pokročila o level výš. Rozhodující lekci jsem totiž dostala na středeční tiskovce.

Zatímco jindy jsou tiskovky, které navštěvuju, z ranku těch o bércových vředech, encefalitidách, křečových žilách a spol. Dopřála jsem si tentokrát taky trochu luxusu a zašla na předváděčku nové kolekce kabelek Furla.

Nebudu zastírat, že vzhledem lokalizaci tiskovky na Staroměstkém náměstí, jsme se těšily (já, můj věrný druh Bobek -> Andrea a Pavlínka) i na nevšední zážitek z rautu. Když jsme tam tak seděly a sledovaly záležitost, která se organizátorům kompletně vymkla z rukou (nebylo vidět ani slyšet a 80% osazenstva to stejně nezajímalo), připadala jsem si trochu jako holubí letka.

Pokukovaly jsme pořád po studeném baru, kde byly vynikající záležitosti (jak se později ukázalo = lososové jednohubky, vynikající houstičky plněné samými dobrotami, tortilky z ocean corner a naprosto famózně luxusní těstovinový salát — kdo nejedl, nepochopí). A tady přichází ta lekce. Zatímco na ostatních tiskovkách moderátor nestačí ani domluvit, tady bylo už dlouho po konci oficiální části a u rautu pusto a prázdno. Jediný, kdo se tam vcelku cpal, by jakýsi chlápek, snad pomocník fotografa či co.

Proč, ptáte se? Inu... ta klasická squadra z tiskovek se sem nedostala. Tady byly samé módní redaktorky z předních lifestylových titulů, herečky, vyštýlované hubené vizundy (teda nevim, s jakým i/y se to píše) a ty se prostě k jídlu nehrnou. Jenže my už schválně málo obědvaly (šetříme teď totiž) a... ech, přišly jsme se prostě taky trochu najíst, no.

Nakonec jsme si dodaly odvahy. I na dortíky. Vynikající!
Ovšem lekce to byla. Jen nevím, jestli jsem teď lepší, nebo horší.