Nějak bylo, nějak bude

Dneska mi do práce přišel další řetězový mail. O tom, jak tyhle záležitosti nesnáším, už jsem psala. Psala jsem i o tom, jak u mě končí a dál je nerozesílám, ať jde o cokoli.

Tentokrát jsem ale měla sto chutí napsat všem těm idiotům, co mi tohle poslali, co si o nich myslím. A co mě tak rozlítilo?

Zpráva v mailu totiž vypočítávala, kolik může vysosat z českého sociálního systému romská matka na podpoře s třemi dětmi a manželem v lochu. Částka to nebyla malá a na konci mailu se výmluvně psalo: jak dlouho na tyhle peníze musíte pracovat vy? A vyděláte je vůbec?

Je to hnus. Hnus nad hnusy! Chtěla jsem všem těm idiotům, co to přeposílaj napsat, že vím, kolik taková ženská může získat. Přesně tolik, co každá jiná bílá matka v její situaci!!!


Jakkoli je můj vztah k Romům i Cikánům ambivalentní, tohle se mi z duše hnusí a skutečně mě to nadzvedlo ze židle. Tyhlety vásty dělaj naší společnost takovou jaká je — hnusnou, závistivou, nepřející a nenávistnou. A přesně tyhlety kecy dělaj romskou komunitu takovou, jaká je — uzavřenou, nekomunikující, svéhlavou a asociální.
Tyhle maily jsou jedním z míst, kde ten humus začíná.


A já se stydím za to, že to těm lidem nenapíšu. Jsem srab. Ani je neznám. Nechci vířit vody. O kolik jsem teda lepší než oni?
:/