Nějak bylo, nějak bude

Tlumené světlo pouliční lampy rýsovalo linky po temné ulici a dopadalo oknem i do vozu. Kolem občas projelo auto, jehož světla to uvnitř rozsvítila. Díky tomu mu mohla vidět do očí. I když to vlastně nechtěla.
"Děkuju, žes mě odvez," dala mu pusu na tvář a chtěla vystoupit z auta. Ale přece si říkala, že dneska... dneska už to prostě ukončit musí. Zůstala sedět.
"Musíme si promluvit, viď?"
"Jo," sklonila oči a zaryla se pohledem do klína.



Seděli a mlčeli, koukali do tmy. Je to za ní. Ale dobrý pocit z toho nemá.
"A dáš mi ještě pusu?" otočil se k ní.
K čemu? I když... Dá. Za těch pár měsíců a vlastně i za těch pár roků, co po něm tajně toužila.
"Snad ti dá to, co já jsem neuměl."
Vyskočila z auta a skoro běžela. Slyšela, jak vůz nastartoval a vyjel. Zatroubil. Jako vždycky, když odjížděl. Na pozdrav? Tentokrát už na rozloučenou. Slzy se vydraly ven, ať chtěla, nebo ne.

Půlhodina ve tmě pod schody...

Ten den zase přišla domů pozdě.