Nějak bylo, nějak bude

tak se řítim ulicema, abych byla včas na večerní přednášce, a pak....

stojim před učebnou 1037 a sem mírně znepokojena, že sem tam sama.

beru za kliku...třeba už sou všichni vevnitř

"tam už je zavřeno slečno"

houknul mi za zádama mr security

"jakto? :-o"

"před chvílí nám přinesli klíče a už se tu dneska neučí"

džísys...jakto?
že bych zase zapomněla, v jakou to je hodinu jako už jednou?

"ale...."

"a na co v to dete?"

"tady..."

ukazuju na rozvrh na poslední hodinu psanou od pěti a koukám na hodinky

"aha..tak..nevodpadlo vono vám to?"

"asi...ale že tu zase stojim jako blbec jenom já"

řekla sem to asi vážně zkroušeným tónem, protože mr security nasadil tón otcovsky utěšitelský

"třeba ještě přídou...ono je klidně možný, že si ještě někdo příde pro klíče"

"hm....tak já se du mrknout nahoru, jestli to neodpadlo a já o tom nevim"

sbírala sem ze židle kabát, tašku a tašku s botama a v tu chvíli mi vytanulo

na shledanou za 14 dní

džísys...dyť..hlavněm že sem se ještě ptala...jestli jako fakt za čtrnáct dní, jestli to jako fakt vodpadá...

njn

stát se to může. lidi zapomínaj. ale nikdo mi nevyvrátí, že fakt, že sem tam čekala jen — slovy JEN — já, o něčem nesvědčí...