Nějak bylo, nějak bude

Na téma svatba mi babička řekla, že ona už je teda ze starý školy, ale ať šetříme. Ale že ona je teda ze starý školy a vidí to svým starým rozumem, tak ať si jí nevšímám.

Pak mi máma řekla, jak si babička vymohla, že chce píct svatební koláče, a dokonce vytáhla sto let starej rozpočet, kterej přirpavovala na máminu svatbu, a jala se plánovat, co všechno a za kolik budem s kocourkem potřebovat.

Máma mi řekla, že maj s babičkou dohromady asi 6 receptů na svatební koláčky a že každej recept udělaj z kila, aby zjistily, kolik se toho upeče a který jsou nejlepší.
A že udělaj krabici pro sebe, krabici pro kocourkovo rodinu a aspoň 5 kilo na svatbu.
Jedním dechem dodala, že dorty objedná v cukrárně u draka. Nějakej menší svatební a potom další tři, čtyři pět dortů, aby toho bylo dost.


Milá moje čtenářská obci... co jsem měla dělat? Inu utla jsem to hned v zárodku.
Koláčky chci koupit a jen ve velmi rozumném množství, aby jich pár na oslavě bylo. Před svatbou jen do košíčků pro babičky, aby si užily, až jim přivezu oznámení a pozvánku.
Dort chci jeden jedinej a že nebudu mít co dát do výslužek mě nezajímá, protože výslužky dělat nebudu.

ALE!
Máma přece musí podělit rodinu, dát koláčky bráchům a kolegyním v práci... A jeden dort? To bude jako stačit padesáti lidem, jo? Cože?? Patrovej???

Tak jsem mamince řekla, že jestli jí neni hloupý, upíct si sama sobě a mým bratrům a svým kolegyním na mojí svatbu koláčky, tak pro mě za mě. A pokud jich PÁR zbyde i na svatbu, že jistě budu ráda, protože domácí jsou určitě lepší, než sebelepší kupované (to už jsem zapojovala diplomacii, všímejte si!). Ale že dort si prostě kupuju jeden a tam, kde to mám ráda a kde mi chutná.


Až později ve vlaku jsem si uvědomila, že jsem tím mamince asi nechtěně vrátila její vlažné až spíš ledově chladné přijetí, když jsme jí a tátovi přijeli zvěstovat onu novinu. Svým způsobem mi možná chtěla projevit radost a podporu.
Ale couž. To začíná u koláčků a dortů a kde by to skončilo?